Když jsem byl ještě malý, zasadil mi táta, stejně jako bratrovi a sestře, pod okny do kuchyně strom. Strom rostl a mohutněl a já mezitím zmizel ve vírech světa. Když už byl tak veliký, že do kuchyně nepouštěl skoro žádné světlo, musel být poražen. A tehdy řekla máma - "necháme kus z toho kmene stát a dáme na něj krmítko". A tak se taky stalo... A léta šla dál, táta už navždy odešel a krmítko které udělal zestárlo taky. A tenkrát mne máma požádala, abych jí udělal nové. Co vám budu povídat, trvalo mi to bezmála rok, než jsem se k tomu odhodlal. A tak, když jsme na první svátek vánoční jeli na Moravu k mámě, v kufru auta se krom jiných dárků vezlo i krmítko. Druhý den jsme pak to staré, téměř rozpadlé, s mámou sundali, připevnili nové, nasypali do něj semínka, sedli k oknu v kuchyni a čekali. A trvalo to jen pár minut než svůj vánoční dárek objevili i ptáci. To bylo radosti !
A tak sedím u okna do kuchyně, můj přítel, lovec křehkých okamžiků, vesele cvaká jeden obrázek za druhým a já přemýšlím, že jsem ten dárek vlastně jednou třetinou dal i sám sobě. A jak se tak dívám a těším se z něho, napadá mě: "Neměl bych takové krmítko udělat i u nás doma ?" Odpověď je vcelku jasná !
...Jen se přemluvit a začít... :)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.