Stín... (shadow)

Probudil jsem se ve tři v noci! 

Často se mi to nestává, ale tentokráte mne vzbudil vskutku divný sen. Sedím schýlený, podepřenou bradu a světlo v místnosti  promítá na zeď můj vlastní stín. Dlouze jej pozoruji a najednou se mi zdá, že se ten obraz začíná zvětšovat a já zmenšovat. Metamorfuji ve svůj vlastní stín !!!

Vše, co jsem byl, co jsem kdy dokázal, je najednou strašně dávné a tak neuvěřitelně velké v porovnání se mnou dnešním. Možná nějaká krize středního věku, říkám si, ale ten stín je stále větší a větší (nebo jsem já stále menší a menší ? ). Dokážu ještě tvořit ty velké věci ? Dokážu ještě bezvýhradně milovat ? Dokážu ještě žít naplno přítomností ? Přemýšlím nad tím a pozoruji, jak se ten můj obraz na stěně zase o kousek zvětšil. Jsem snad už za horizontem událostí ?

"Co už, nejsem-li já, zůstane alespoň on", řeknu si optimisticky a kochám se tou novou představou. Alespoň něco po mně tady zbude ! A tak sedím a mlčky se dívám, jak se i poslední kousek mého já proměňuje ve stín a na mé židli, vprostřed místnosti už nesedí nikdo, jen na stěně za židlí zůstal ten mlčenlivý sedící obraz v nadživotní velikosti. Jak jsem šťastný - tak velký jsem snad nikdy nebyl ! Ale byl - stín by přece nelhal  - on je přece mým věrným obrazem ! Jak je to krásné, vidět svou vlastní velikost. Dívám se a nemůžu se toho pohledu nabažit !!!

A pak přijde ona, nádherná tak, že jsem nikdy nikoho krásnějšího neviděl, plavé, neposlušně povlávající vlasy poletují v průvanu kolem toho souměrného obličeje jemuž vévodí mírný, tajuplný úsměv a pomněnkově modré oči. "Jsi nádherná", šeptám a zahlédnu, jak se na šerpě  šikmo vedoucí přes její hruď, blýskne nápis  "PRAVDA".

Ona se zatím mlčky rozhlédne po místnosti, podívá se na prázdnou židli a pak na ten hrdý stín stále ještě sedící na zdi. "To jsem já !" Šeptám téměř bez dechu. Ona tu malebnou scénu  mlčky pozoruje a pak přistoupí zpět ke dveřím, spiklenecky na mě mrkne jedním z těch dvou  modrých drahokamů a natáhne ruku k vypínači...