Budím se v šest a najednou vím, že musím na hřbitov. Ne, neboj, ještě ne tak jak si myslíš, prostě jen jít a zatáhnout aspoň na chvíli ten závěs z popadaného jehličí a zapomenout na svět kolem. Venku není nijak hezky, obloha pod mrakem, mírně fouká a lehce mrholí. Jinej by nechal foťák doma - není světlo - jenže to, že není světlo mne nechává chladným - k tomu tématu se to přítmí a špatná kvalita vlastně tak nějak hodí ...
Procházím mezi hroby a čtu nápisy, jména, data, příběhy. Kdo z nich byl šťastný a pro koho byla smrt vysvobození ? A co pro mne ? Ne nebojím se, vím že každá cesta má svůj začátek a svůj konec a někdy, když bůh dá i nějaké to pokračování. Ne teď opravdu nemyslím na to, co bude potom, je tu tady a teď a ať už se tváří jakkoliv a ať už chci či ne, je třeba ho žít ...
Nakukuju do pootevřeného hrobu - dýchne na mne smrt, ale stále se nebojím, jako by se ten můj vnitřní svět úplně odpoutal od toho vnějšího. Dvě rovnoběžky, neustále se míjející v nekonečné spirále - přibližují se, ale nikdy se úplně nedotknou - já a on - já a můj život ...
Osudy se nemění, stejně jako se nemění příběhy - mění se jen kulisy a čas - kde je ten zatracenej smysl - je snad smyslem bolest ? A nebo věčnej, nikdy neutichající optimismus ? Co tu vlastně pohledávám ? Hledám odpovědi na otázky ? Tam kde nejsou ? !!! Možná že je tu přece jen naleznu - vždyť není cílů jsou jen cesty. Všechny ty cíle jednou zmizí ale ty cesty, ty zůstanou. Vydám se po jedné z nich, a nebo ne - raděj si v té cizí, nevlídné džungli vyšlapu stezku svou...
Hledám v detailech, to v těch, které čísi ruka vytesala do kamene - prý navěky - ale co je to navěky ? Život vyhasne a zůstanou jen vzpomínky - budou dobré či zlé ? - nejspíš nějaký myšmaš obého - čas to stejně všechno postupně převede do plusu a zůstane jen čirá radost z žití - ty špatné vzpomínky zůstanou někde v propadlišti paměti a na povrch, tak jako květy leknínů, nakonec vyplavou ty dobré ... Vlastně je to fajn život, jen se častějc kouknout z toho nadhledu ... Nebo snad ne ???
Kameny, kamínky, pomníky, slova, verše, sny ... Vše to tu leží tak nějak neuspořádaně a chaoticky - ať žije anarchie !!! A pak se podíváš z blízka a najednou kousek po kousku objevuješ ten soulad, tu harmonii, tu cestu po které jdeš - odněkud někam, od kdysi k potom ... Tady a teď ...
Venku už prší. Pod koly kola, cestou sem, praskaly skořápky žaludů a ty padají i tady - jedna dobře mířená a mám vystaráno. Jenže by mne stejně museli naložit, spálit a vysypat do tý Křemelný řeky. Tam kde jsem doma - beztak to nejcennější co ve mně je a co nikdo ani náznakem stejně neuvidí, odejde se mnou, tak jako ta voda - nikdy není stejná a přesto je, spoutána břehy, stále táž ... Zůstane pár veršů, na které bude sedat prach tak dlouho, dokud definitivně neodejdou za mnou ...
Žaludy - Jeden z nich jsem vzal do dlaně a z ní pak vysypal do kapsy. Když do ní sáhnu, příjemně chladí. Ten chladivý dotek mne ale probouzí a já, protírajíc si nevyspané oči, nevěřícně koukám na peřinu, co ji mám přehozenou přes sebe ... Byl to všechno snad jenom sen ??? Vstávám a ploužím se do kuchyně a tam, hned vedle šálku s horkou kávou, on stále ještě leží ...
P.S. Na kameni červeném, co lva tvarem připomíná, tvář neživého hledí, věčná a stále živá ...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.