Probudil jsem se do krásně barevného, sobotního dne. No jistě, ty včerejší noční stíny, ale stejně. Prostě tu bylo krásně barevné, sluncem prozářené ráno. Sedl jsem si na terasu, tedy spíš větší podestu nad schody a popíjejíc kávu a ukusujíc ještě teplou housku, vnímal jsem ten podzimně barevný svět. Po schodech vyběhla kočička a opírajíc se o mou nohu, slastně do ní zatnula drápky. Pohladil jsem ji po hlavě a podrbal na bříšku a vysvětlil jí že to bolí. Nevím jestli to pochopila, ale vyšla mi vstříc a drápky zase zatáhla. Kéž by to tak uměli lidé. Na ořešáku a taky dole, na plané růži se usídlili sýkorky a celou tu dobu si mezi sebou něco cvrlikaly. Pavučina nahoře pod krajovou taškou střechy se chvěla ve vánku a já si v tu chvíli říkal, jestli je to ještě sen, nebo už další, pozdním létem vonící, sobotní ráno ...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.