Paleosinies - Bouře v zemi motýlů... (storm in the land of butterflies)

Někde na přelomu minulosti a budoucnosti, leží země motýlů. Dozvěděl jsem se o ní z útlé knihy  a chvíli mi trvalo, než jsem posbíral odvahu navštívit ji. Za to počáteční váhání mohl ten příběh o cestě necestě, ouzké tak, že se na ní auto neotočí a nezbývá, než po té prašné a kamenité stezce vhodné tak pro offroad, jet stále vpřed a nebo, což jsem udělal já, vystoupit a jít prodírajíc se tou cestou, nahoře skála, dole propast, na její konec, až tam, kde leží pod příkrovem věčné zelené peřiny Paleo Sinies. Vesnice duchů a motýlů, tak by se daly nazvat ty němé stopy minulosti, jež tady, vysoko v horách, oproštěny od lidí a všeho toho shonu dole, sní si svůj věčný, smaragdový sen. Auto jsem nechal, nevěda co na mne čeká dál, na poslední křižovatce jež ukazovala mapa a pokračoval pěšky ty dva kilometry, co mne od toho místa dělily. Byl jsem zhruba v polovině, když jsem vysoko nad sebou uviděl černý mrak, jež s nezvyklou rychlostí, během okamžiku zakryl celou oblohu a z něhož se během chvíle začaly jako z vodopádu řinout proudy vody. Byl jsem v pasti. Vybalil jsem pončo pláštěnku, navlíkl jí na sebe a na batoh a máčknul se pod strom, co nějakým zázrakem, zrovna v tomto místě rostl kousek pod cestou. Déšť neustával a teprve po dobré půlhodině se začal mírnit. Letos mám na bouřky v lidmi opuštěné krajině opravdu štěstí. Déšť začal zvolňovat a já tančíc mezi posledními kapkami vyrazil dál. Když už jsem došel tak daleko, přece to nevzdám! Cesta vedla dál po úbočí svahu hory a najednou se začala stáčet doprava, do úzkého údolí, vklíněného mezi dva kopce a o dalších dvě stě metrů dál se z ní oddělila travnatá stezka na jejímž začátku byla zamčená brána. Paradoxně jen brána, žádný plot, žádná zábrana, jen ve volném prostoru stojící, dvěma bytelnými zámky uzamčená, brána, snad jako varovné memento pro příchozí - dál nechoď zde začíná země motýlů !!! Šel jsem, jak jinak, a hned u prvního stavení jsem sundal pončo a dal, na právě vycházející slunko, schnout těch pár věcí co nestačilo neochránit...

Siluety stavení, vystupující z nikým nekosené trávy, kamenné zdi se ztrouchnivělými zbytky dřevěných trámů, kořeny  a větve rostlin, pnoucí se po zdech až tam, kde se kameny dotknou nebe a všudypřítomní motýli, poletující neúnavně od jednoho květu k druhému. Dávno ztracené osudy, tísnící se ve sklepeních a tmavých koutech domů, ukryté před sluncem, co už zase pálilo z oblohy a jež by je během chvíle rozpustilo na fragmenty vzpomínek, které by spolu s větrem odpluly po ose času někam zpět do časů minulých. Zarostlá dlažba po desítky let ohlazovaná větry a vodou a stále ještě plné rezervoáry, jež tu, zde tak cennou, tekutinu zadržovaly pro časy horší... Mohou být ještě nějaké horší časy ?

Ještěrka ! Chycená v kyblíku uzavírajícím otvor v jednou z rezervoárů a fungujícím snad jako nějaký sifon pro vodu, přitékající odněkud kamenným korytem. Přišlo mi jí tak líto, každý má přece bytostné právo býti svobodným ! Byla plachá a už jen má přítomnost v ní vyvolávala děs. Běžela po okraji jen několik decimetrů širokého dna, jako by chtěla vytočit spirálu nějakého románského schodiště, jenže to schodiště stále nerostlo, každý nový kruh jako by se vpíjel do dna. Nechtěl jsem ji chytit do dlaní, jaký smysl by měla výměna vězení v kyblíku za dotyk mé dlaně - vězení vyměněné za vězení. Ne, chci-li ji nabídnout svobodu, musí se rozhodnout sama ! Rozhlédnul jsem se kolem sebe, ohnul se, vzal jednu z ulomených větví, ležících poblíž a opatrně, abych zbytečně nezvyšoval její stres, vsunul jsem ho přes okraj nádoby až na dno. Stále jsem však stál a čekal. Čekala však i ona, jako by si s tou vysněnou, náhle získanou cestou ke svobodě, najednou nevěděla rady. A pak jsem si uvědomil, jak je i to mé vyčkávání svazující. Svoboda musí býti bezpodmínečná, jinak je jen jinou formou vězení ! Pomalu jsem vstal, ještě jednou se ohlédnul a zahlídl její štíhlé, zelené tělo a vyděšené oči v nichž jako by se odrážela modř letní oblohy. Našla odvahu nebo ne ? Vyšplhala se ze zdánlivého bezpečí kyblíku vstříc nebezpečnému a krutému světu plnému okřídleným predátorům ? Nevím a ani se to nikdy nedovím a když tak přemýšlím, vlastně jsem za to rád... 

...