Zastavíš na okraji lesa, nadechneš se a zvolna se necháš prostoupit vůní pryskyřice a barvami té časně podzimní dokonalosti. Nemyslíš na nic, jen stojíš, dýcháš, jsi ...
Pozoruješ tu nikdy nekončící hru stínů a světel mezi kmeny stromů, nasloucháš bublání vody a věčnému šumění hory a někde na pozadí času, uslyšíš ozvěnu úderů seker, řezání ručních pil a praskot padajících velikánů. A muži, tak jako tehdy, zase stojí podél Schwanzenberského kanálu a dlouhými bidly odstrkují klády, na jejich počínající cestě do Vídně a do Prahy. Dokonalé dílo inženýra Rozenauera i po dvou stovkách let stále funkční ... A zase se vracíš mezi stromy, na úzké lesní stezky vedoucí bůhví odkud a bůhví kam a znovu objevuješ utajené vyhlídky na tisícimetrové hraniční kopce a drobná zákoutí s poklady ukrytými v květech a mechu a možná že někde tam, ukryti v hloubi lesů stále jestě žijí trpaslíci a víly, tančící po nocích ve světlech světlušek, na nikdy nekosených horských loukách. A taky motýli a ptáci a labutě, vyvádějící své mladé na věčně neklidné hladině Lipenské. A tiší blázni plavící se na vratkých člunech. A taky pár domů z kmenů, či ručně tesaných klád, z nichž každou z nich jsi měl v ruce - tvůj malý příspěvek do té dlouhé historie ... Tady jsi doma ...
To je Šumava, tvá láska ...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.