Oči v úrovni hladiny odhalí úplně jiný svět. Lehce čeřím vodu rukama, to jak pomalu plavu ve snaze splynout s hladinou, dýchám spolu s ní a poslouchám svůj dech a ticho. Plavce bych spočítal na prstech jedné ruky a všude kolem jezera neprostupný les. Mírné vlnky odráží slunce a určují mi svými odlesky cestu stejně jako v dávných dobách určoval cestu námořníkům kompas. Pozoruji ty sluneční hrátky na vrcholcích vln a nemohu se vynadívat. Chvílemi se protáhnou v přímku přes celou hladinu a ta se potom pomalu rozpadá na tisíce stříbrných hvězd. A pak ty bubliny, když zaberu trochu víc - kolik barev může vzniknout na tak mikroskopické ploše - božský to malíř, který dokáže zachytit ta mihotavá chvění slunečních paprsků na kapce vody... Dýchám v rytmu dlouhých, táhlých vln, jak někde uprostřed jezera zčeřil hladinu kapr a stávám se jejich nedílnou součástí. Převracím se na znak a pozoruji oblohu - modrá, čistě modrá plocha, čím dále od čáry obzoru, tím tmavší odstín. Už skoro neplavu, jen občas kopnu nohama, abych zůstal nad hladinou a najednou se mi zdá, že letím. Bez křídel, bez pohybů, prostě jen tak - levitací. Jsem zase zpět, uprostřed jezera a velkým obloukem se otáčím k návratu. Začíná mě bolet pravé předloktí. Už pár týdnů s ním zápasím a teď se mi zdá, že křeč vystřeluje až k rameni. Ne, nemám kupodivu strach z utonutí, jsem součástí hladiny a s vodou, jak se stala mou součástí, volně splývám. Zkouším plavat "ouško" a pravou ruku nechávám volně plynout za sebou - je to lepší - nějaká cesta se vždy najde. Blížím se pomalu ke břehu když zahlédnu to peříčko - pohupuje se v rytmu vln a hnáno jemným dechem vánku brázdí ten oceán vody. Začínám pádlovat oběma a kroužím kolem něj v soustředěných kruzích. Obyčejné pírko, řeklo by se, ale mně se v té chvíli stává středobodem žití. "Blázen", řekl by náhodný kolemjdoucí - a měl by pravdu ! Nechávám se unášet svými pocity a realita se mi z těch prazvláštních snů vytrácí. Přesto všechno mám své sny rád - nikdo mi je nemůže vzít - nemohou mi ublížit a já nemohu ublížit jim. Kroužím kolem pírka, pozoruji to jemné chmíří, ale ostrá bolest mne znovu vytrhává ze snění - musím blíž ke břehu - co kdyby ? Chyběl bych těm, jejichž přítomnost by chyběla mně ? Malá Maggie, ještě celá mokrá, cvrliká na břehu se svou kamarádkou a mává na mně. Mám ji rád - je to jistota ve vírech žití a pevná opora ve chvílích bolesti. Vzpomínám s povděkem i na svou učitelku - ne každá lekce se tenkrát obešla bez bolesti a ne každý smysl děje se vždy projevil hned. Škola života totiž není jen o lekcích a testech - škola života je o vnímání své cesty, je o našich postojích a hlavně o našich srdcích...Je o každé jedné šlápotě, a bosých nohách v trávě...
Jsem doma a kožišák Nero mne tajně, ze šestého schodu, pozoruje přimhouřenýma očima.
Kdo z nás dvou je v té chvíli šťastnější ?
:0)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.