Dnes ti, má milá, povím něco o cestě do duše. Říká se odjakživa, že branou do duše a zrcadlem srdce jsou oči a je to tak. Když jsem se ponořil do svého pohledu, uviděl jsem v něm louku, les a oblohu ale taky lásku, zamyšlení, soucit, možná trochu smutku. Krátký pohled do zrcadla ti neodhalí všechna ta skrytá zákoutí tvého srdce a musíš se dívat mnohem déle, než ten malý okamžik, kdy se dva pohledy střetnou při setkání. Ta má cesta začala vlastně o pár hodin dřív, když jsem se, skláněje se pro hafana, šrábnul uschlou větví z toho smrčku těsně vedle oka - v tu chvíli měl co dělat můj anděl strážný, ale jako už mnohokrát byl se mnou. A tehdy povídám malé Maggii, aby tu ranku, snad jen tak pro milou vzpomínku na mého anděla, zvěčnila.
Netušil jsem v té chvíli ani zdaleka , jak obtížný úkol to bude pro mého přítele, lovce křehkých okamžiků. Je už postarší a má své nálady a trvalo dost dlouho než se mu podařilo odlovit ty správné záběry.
Dívám se do očí malé Maggie a vidím rozkvetlou louku, vidím zahrádku plnou bylinek a kytiček, protkanou oblázkovými chodníčky, vidím také tajemný, hluboký a opuštěný les se spoustou tmavých zákoutí ale i se spoustou prosvětlených pasek, ze kterých si slunce, obloha a ptáci dělají den co den koncertní síň. Vidím v nich smutek z jeviště tohoto světa, obavu ze dnů budoucích, ale také vidím moudrost, naději, oddanost a hlavně, hlavně lásku....
Brána do duše hafana mi odhaluje hluboké zamyšlení, zdánlivý klid a pokoj, který dokáže tak rychle vystřídat, výstražné vrčení a odhodlání k obraně své rodiny, svého domova. Vidím v ní odvahu a statečnost, skrývající se za zdánlivě zamyšleně nepřítomným pohledem. Vidím v ní klid, vyrovnanost ale také ostražitost. Nejvíce ze všeho v ní však převládá oddanost, přátelství a láska. Při pohedu do těch věrných, statečných očí se mi vždy v mysli vynoří dávná vzpomínka na příběh Belly a Sebestiána, tak mile, po létech, oživená nedávno přečtenou knihou, písní a filmem.....
Vichřici,
rozpoutanou bouři myšlenek, pocitů a nálad fenky, ukrytou za zdánlivě nepřítomným pohledem, bloudícím někde tam, kde se každé ráno země a obloha potkávájí na čáře horizontu. Z těch očí cítím tolik protikladů až se mi z nich točí hlava. Je to naprostá oddanost, když si lehne k mým nohám, je to inteligence, když si tlapkou řekne, abych jí ještě chvíli drbal za ušima. Je to nespoutaný živel, když uvolněná z vodítka křížuje tryskem louku sem a tam, jen tak pro radost ze svobody a pohybu. Pohled do těch očí ve mně probouzí milou vzpomínku na muzikál Vlasy. Volnost svobodu a lásku květinových dětí, možná někdy nespoutanou a kontroverzní, ale vždy, vždy oddanou, čestnou a věrnou...
Každá cesta, má milá, má svůj začátek, průběh i konec a tak končí i ta dnešní procházka po duších a srdcích mých blízkých. Pohled do těch očí je důležitý, uvidíš v nich, co ti žádný jiný smysl neodhalí.
Najdeš v nich totiž to, co je ukryto uvnitř a to je možná to nejcennější co každý z nás má....
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.