Deset kroků, vydejchat, deset kroků, vydejchat. Pomalu, pomaličku ale jistě, vrchol se blíží a každý další nadechnutí je těžší než to předchozí. Proč je zrovna ten nejtěžší terén vždy těsně pod vrcholem ? Chybí kyslík a tak plíce dělaj co můžou, nádech, výdech, nádech, výdech. Nejdřív rychle, jako by si lil vzduch do vzduchoprázdna a posléze čím dál tím pomalejc. Srdce buší jak blázen, aby okysličilo všechny ty části znavenýho těla a jen pomalu nabírá normální rytmus. Už jsou vidět zbytky valů keltskýho hradiště. Ještě pár desítek kroků a budeš na vrcholu...
Ta cesta ale začala už ráno...
Život v tom dnešním světě není vůbec jednoduchej, spoustu protichůdnejch informací, každý druhý slovo lež a pak se v tom vyznej. Můžeš si vybírat jak chceš a stejně nikdy nemáš úplnou jistotu, že sis vybral správně. Vždy tak trochu vaříš z vody a znovu a znovu sázíš svůj křehkej život, do tej nevyzpytatelnej loterie osudu. Odbyla osmá a ty začínáš balit - cesta - to je ten osvědčenej lék na všechno okolo. Tam nahoře, na kopci, najednou vše vidíš jasnějc a zřetelnějc, jako by celý to trpký údolí života bylo ponořeno v mlze a jen ty vzácný chvíle, kdy jsi nahoře, ti umožňovaly vidět trochu jasnějc. Jako nic na tomhle světě, ani tohle prozření ovšem není zadarmo. Stojí tě odvahu, vytrvalost a síly. A tak šlapeš, na zádech, pod báglem, cítíš studenej pot a kolena v těch vzácnejch chvilkách, kdy se nehýbaj, zoufale vysílaj "may - day".
Ta mlha, která tě na té cestě nahoru provází, je tak trochu symbolická. Odměnou ti je krásnej výhled a klid - celou cestu jsi nepotkal živáčka a tady nahoře by dnešního dne slunko hledali jen úplní blázni. Zalovíš v baťohu a vytáhneš něco na posilněnou. Jako každej správnej chlap už víš, že kedlubnou řízek nenahradíš a tak z alobalu vybaluješ krajíc voňavýho, doma pečenýho chleba a ten velkej, dozlatova opečenej zázrak. Chutná a jak by taky ne, po takovým výkonu. 663 metrů nad mořem t.j. 265 metrů převýšení zdolanýho během necelejch tří hodin. Mátovej čaj z termosky bodne, viď ? Trochu zahřeje a hlavně tě naladí do takový tý zvláštní pohody. A tak sedíš na vrcholu kopce, koukáš dolů do údolí, kde se stále ještě, poněkud líně převaluje mlha a přemejšlíš nad cestou dolů.
Z kopce dolů to jde snáz a tak je hned drobet veselejc. Aby ses toliko nenudil, zvolíš cestu necestu napříč lesem a tak čas od času koukneš do mapy v mobilu, aby si zjistil kde vlastně seš. Ty stromy jsou všude stejný... Kde by si byl bez těch dvaatřiceti družic, co si lítaj někde nahoře, na střední oběžný dráze a vesele si komunikujou s miniaturním čipem navigace (já vím, pamatuju se ještě na tištěný mapy). Jen ti hlava nebere, jak mohou ty samí lidi, kteří vytvořili tak dokonalej systém, letící ve výšce někde nad 20 000 km, napáchat dole na zemi tolik zla? Někde se nejspíš něco pokazilo a nebo to už od počátku věků byl záměr stvořitelův ? Bůh suď, tahle otázka nebude zřejmě úplně osvětlena nikdy. Ještě že aspoň občas máš kde se svobodně nadechnout...
Konečně sedíš na tý svý lavičce, na vyhlídce, kousek nad svým domem a odhaduješ v lesích na obzoru tu cestu, kterou jsi dnes prošel. Žádný auto, žádný dopravní prostředky, jen půl století starý nohy v souboji s kopcem. Necelejch dvacet kiláků a máš dost - jak jsi za ta léta zlenivěl ! Seš unavenej ale taky šťastnej. Ten pohled z výšky, ten chvilkovej nadhled nad těma eskapádama každodenního pinožení ti za tu únavu přece jenom stál !!!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.