Když mi v sobotu ráno malá Maggie oznámila, že s její pražskou sestrou, která u nás byla toho času na návštěvě, vyrazíme na Šumavu, byl jsem štěstím bez sebe, páč každej ten vejletek do těch mejch milovanejch hor má svý neoddiskutovatelný kouzlo. Když ale pak dodala, že se pojede na borůvky, mý nadšení opadlo, páč ač borůvky rád, představa dlouhejch hodin s ohnutýma zádama při sbírání těch malejch modrejch nemluvňat, navíc těma mýma obříma rukama, mne děsí. A tak mi hnedle začalo v hlavě šrotovat, jak se z toho bohulibýho úkolu vyvlíct a zároveň nepřijít o ten vejletek šumavskej. Naštěstí mne má má Maggie přečtenýho a představa zisku hrnečku rozmačkanejch borůvek za cenu mýho tříhodinovýho pruzení, jí přivodila k myšlence, že když mne uklidí někam k řece s foťákem, bude mít v důsledku aspoň klid na práci a spokojený budem tím pádem všici ;) A tak jsem milý holky dovez na Antýgl, kde jsem Maggii předal řízení, aby pak pokračovaly na Rokytu a sám jsem pak po svejch, jen s foťákem, stativem, filtry a nezbytnou svačinkou vyrazil vstříc dobrodružství na řece Vydře. "Když dobrodružství, tak se vším všudy", řek jsem si, když poprvé zabouřilo a na hladinu řeky začaly dopadat první kapky. "Kdybych tu tak měl nějakýho anděla, co by tu přicházející bouřku popošoupnul o pár kiláků dál" ! A pak se opravdu objevil !!! Byl celej bílej a jak tak letěl nad tou zdivočelou řekou a mával těmi mokrými křídly, nějakým zázrakem tu přicházející bouři opravdu odklonil. Šel jsem pak kolem řeky a čas se pro mne jakoby se zastavil. Vyhlídnout si místo záběru, udělat zkušební záběr, pak rozbalit a postavit stativ, nastavit dostatečně dlouhej čas, manuálně zaostřit, pak natočit ND filtr, který mi umožní prodloužit čas a na samospoušť udělat další zkušební záběr, vám sežere neuvěřitelně minut času. A jak tak ten čas šel a hodina se míjela s hodinou, na paměťovce přibejvalo fotek a já byl v tom svým šumavským království tak šťastnej, jak jen člověk může bejt. Když jsme se pak vraceli se dvěma plnými kýblíky borůvek a plnou paměťovkou fotek a já pak k večíru, už doma, rozdělal oheň pod kamenným grilem, abychom ugrilovali tři pstruhy a taky tři Hermelíny a spořádali je s řeckým salátem, říkal jsem si, že ten svět, ať už je jakej chce, je stejně nakonec fajn, páč když máte foťák a rozumnou ženskou a plnej žaludek a taky toho bílýho anděla, nepotřebujete už ani prachy ani BMW v garáži na to, aby jste byli tak docela obyčejně, lidsky šťastní ...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.