Traunstein...(Se silami v koncích)

Když mne onehdá ten můj horolezivej potomek oznámil, že jako pojedeme na Traunstein (móóc pěknej kopec alpskej), měl jsem z toho smíšený pocity. Pravda, chystal jsem se na něj už léta, ale taky občas poslouchám svý tělo a to mi říkalo, že bez předchozího tréningu v kopcích a po tom  únavným tejdnu v práci, je těch bezmála třináctset metrů převýšení na relativně krátký vzdálenosti, na jeden zátah, už na hraně. Nicméně chlapská ješitnost našeptávala, že když to dá holka, co by to nedal chlap (byť v dvojnásobným věku), že... Noc pod širákem doplněná časnou ranní koupelí v jezeře Attersee proběhla nad očekávání, stejně jako ranní přesun k jezeru Traunsee. Kopec se nad námi tyčil do nebetyčné výše a já si říkal že vlastně o nic nejde, že když už to nepůjde, tak prostě dáme zpátečku. Prvních tisíc metrů převýšení na svahu místy ostřejším, než je sklon střechy, proběhlo nad očekávání dobře a já si říkal jak je to fajn. Dokonce ani to obvyklý zadejchávání, co znám z těch našich kopců šumavskejch se nedostavovalo.Výhledy dolů k jezeru skvostný, stejně jako na všechny ty okolní kopce. Jen nahoře nad náma se vrcholek začal pozvolna obalovat do šedé mlhy, která pomalu ale jistě houstla a čím výš jsme byli, tím nám ona byla blíž. Po čtvrté hodině výstupu ale začaly nečekané potíže, z ničehož nic mne chytla křeč do svalů pravé nohy a o pár minut dál a vejš se přidala i bolest v tej druhej. Bylo to něco podobného, jak křeč co vás chytne v bazénu či v posteli. Dokud máte nohu pokrčenou, jakž takž to jde, ale když svaly protáhnete a nohu propnete je najednou ouvej. Je teda fakt, že nějaká ta bolest mne nezastaví a obvykle ji přetlačím, ale v týdletý vejšce, s ohledem na to, že i kdyby to už nešlo vejš, musí se stejně pěknejch pár kilometrů po vlastních (páč z toho svahu by mě těžko dostávala i helikoptéra) zasejc z kopce dolů, zablikalo mi varovný světlo. Když se ocitnete v podobný situaci máte totiž docela složitý dilema. Nějak se přemoct a nebo dát na rozum, zkazit výstup parťákovi a otočit to. Zvolil jsem kompromis. Delší odpočinek ve stěně a že se jako uvidí. Jídla bylo dost, vody jsem si nesl v báglu taky dostatek a času bylo relativně taky s rezervou. Odpočinek pomohl a my se tedy vypravili dál a vejš. Bolest se vrátila ještě několikrát, ale naštěstí po krátkým odpočinku vždy odezněla. Před hřebenovou partií, v sedle mezi Traunkirchenkogelem a Traunsteinem už jsme byli nadobro uvězněni v mlze a seshora začalo mrholit. Nohy, po přechodu na mírnější sklon hřebenové stezky, jakž takž poslouchaly a tak se šlo dál. Minuli jsme hřebenovou chatu a za stále sílícího deště jsme se konečně ocitli na vrcholu. Kdybych se tehdy zastavil v té boudě a zatuhnul, už bych to asi nerozchodil :) Vrchol: Výhled žádnej, všudypřítomná mlha a s ní spojené šero  plné vody a jen obří železný kříž, jako by se vysmíval všem těm pošetilejm lidskejm snahám. Obvyklá radost z dosažení vrcholu se ale nedostavovala - jen nekonečná únava...Patnáct minut sestupu k hřebenové chatě už bylo jen čistým utrpením. Otevřeli jsme dveře a ve vytopené místnosti s asi desítkou horolezců s ošlehanými tvářemi, s bágly, přilbami a lezeckým nádobíčkem různě poházeným po zemi, jsme se najednou ocitli jak v ráji. Gulášová polévka, chléb a hrnek černé kávy a nejednou bylo tak nějak líp...

Zase jsem se dostával do pohody, totálně propocený triko jsem převlík za suchý a promáčenou větrovku přehodil přes bágl, aby aspoň trochu oschla. Vše by bylo v nejlepším pořádku, kdyby nás nečekala stejná cesta dolů. Déšť se stále nemírnil, ale času ubývalo a představa tmy, co nás zastihne ve stěně, nás vyhnala do toho nečasu. Cesta dolů obvykle trvá o polovinu kratší čas než výstup. Ne ovšem na skále jež je po dešti kluzká jak led. Chvílema po čtyřech, držíc se jen chytů na skále , chvílema se zase držíc ocelových lan, zavěšených nad nekonečně hlubokou propastí, začali jsme tedy ten sestup. Čím níž, tím ale bylo líp. Mlha zase začala řídnout, skála postupně osychala a bolest ve svalech, ustala tou změnou zatížení úplně. V polovině svahu se opět otevřely výhledy a na protější stěně nás pobaveně pozorovali, volně se popásající kamzíci. Jak se na tu  skoro kolmou  stěnu dostali a jak se na ní těmi malými kopýtky drželi, ví jenom bůh. Metr po metru níž a přestože sil každým krokem ubývalo,  nálada se zlepšovala a mě konečně docvaklo, že jsem tu horu dal...

Slunce zapadalo za obzor nad jezerem, všude ticho, klid a mír a jen ta ohromná skalní stěna za našimi zády a bolest v celým člověkovi mi připomínala, ten dnešní, desetihodinovej boj, s tou horou i se sebou samým. Následná čtyřhodinová cesta autem domů, provázená svalovou horečkou, pak už vlastně byla vysvobozením...

...