Prodírám se tím zvláštním tichem a hledám záchytný bod. Zpívají ptáci, ale to není ten hlas, který bych chtěl v tuhle chvíli slyšet. Doteky jara a doteky múz, obojí v tobě zanechává svou nesmazatelnou stopu. Snažím se jedno vyměnit za druhé, ale nějaká zvláštní melancholie či co to, nějaká stopa jar minulých, zůstává stále přítomna. Tam někde uvnitř, tam kde není vidět... Stačí jeden obraz z tisíce, jedno nadechnutí, jedna jediná píseň a čas se vrací mílovými kroky zpět. Dotýkám se květů, tak lehce, že to snad ani žádný dotek není. Jako bych je hladil pohledem, myšlenkou. Poslouchám zpěv ptáků a mezi jemnými trylky té ptačí melodie najednou slyším smích a slova a nevyřčenou otázku. "Stále ještě čekáš ?" Čekám, ztracen v ráji vlastních snů ... A možná že to nejsou květy a možná že to nejsem ani já, jsou to jen ty sny, poletující rozverně, jak ptáci nad právě rozkvetlou loukou ...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.