Na Blanici řece ...

Víte vy co je to Pavlovův reflex ? Že ne ? Podle toho, jak mi to vysvětlil můj děda Horskej, to má něco společnýho s jídlem pro psy, jenže já si to udělala po svým a podmíněnej reflex jsem si vypěstovala na svýho dědu - jak se totiž řekne "děda Míla" začínám hledat baťoh, nebo aspoň svačinku, protože to pak zavání nějakým parádním dobrodružstvím, nejlíp někde na Šumavě. Ale abych to zase příliš nekomplikovala, musím se vrátit k meritu toho našeho velkýho Blanickýho dobrodružství. Stalo se to tak, sousedka Bára nám prozradila, že na Blanici řece je krásné, utajené místo jako stvořené ke koupání a jak už víte, jak uslyším něco o vodě, tak se jako správná vydra neudržím a hrnu se do ní hlava nehlava. A tak se stalo, že jsme se s mým dědou domluvili, že teda ozkoušíme to časně jarní koupání v pořádně studenej řece. Teda musím říct, že ty cesty autem na vejletky mne trochu nudí, páč mě děda vždycky uváže do takový autosedačky a zakazuje mi, abych si ty pásky sundávala, protože prý kdyby bylo "bum" bylo by lítání a páč mi pořád ještě nenarostla křídla, lepší být v autě připoutaná, páč jeden nikdy neví co se kdy může stát. Tak jsem si teda vytrpěla tu cestu a mýho dědu dědovatýho poškádlila aspoň milonkrát zopakovanou otázkou "dědo a kdy už tam budeme". Na dědovu obranu musím říct, že to mý škádlení snášel se stoickým klidem a milonkrát mi odpověděl "Za chvilku broučku". Musím říct, že ta chvilka trvala dobře půl hodiny, než jsme zaparkovali u Křišťanovického rybníka a vydali se cestou k hradu Hus. Cesta k řece proběhla, páč to byl fakt kousek, rychle a zklamala mne jen vyschlá studánka ze kterej ani nekáplo. V řece samotnej zato bylo vody dost a tak jsem se teda do tý vody, tak jak to dělávám, hlava nehlava hrnula až mně musel děda brzdit. Nakonec mne spolehlivě zabrzdila ta voda samotná, páč tak ledovou vodu sem zažila naposledy na Křemelnej řece a tak se z koupání (už skoro umím plavat) stalo i tak docela hezký rochnění mezi kameny. Děda pobíhal po břehu s foťákem vždy s jedním okem na hledáčku a s druhým na mně (pak nemá švidrat) a já se teda rochnila v tej ledovej vodě, dělala pštrosa (písek až za ušima) a ještě spoustu těch dobrodružnejch blbin. Pak se však na tom přísně utajeným místě začali rojit lidi a tak děda zavelel k ústupu a k přejezdu k Cudrovicům, odkud je zřícenina toho Husova hradu a řeka coby kamenem dohodil. Cestou k řece, krásně nasvíceným lesem, jsem fotila a taky natáčela starým vyslouženým mobilem a to mne náramně bavilo. Dokonce jsme cestou objevili i dvě štoly, které, jak mi děda vysvětlil, vykopali ti minulí lidé když hledali zlato. Já tady ale žádný zlato nenašla, zato jsem našla docela bytelnou železnou mříž a tak jsem se zase vrátila a pokračovala v cestě k tej Blanickej řece. Konečně ! Řeka si protékala pořádně zarosteným kaňonem a tak jsme na kameni rozbalili piknik a sledovali přitom jak se voda tříští o kameny, jak ještěrka přeskakuje z kamene na kámen a taky poslouchali to uklidňující a všudypřítomné šumění řeky. Největší dobrodrůžo nás ovšem teprve čekalo. Děda našel zátočinu klidné vody a já, jak už jsem se nemohla dočkat, vlítla jsem do ní a začala cákat na dědu. To se mi ale nevyplatilo, páč na jednom z těch namydlenejch kamenů mi uklouzla noha a já se najednou ocitla až po uši v půlmetru pěkně ledové vody. Děda byl naštěstí jako vždy připraven a skočil po mně jak grizzly po lososovi a celou zmáčenou mně vytáhl zpátky na břeh. No řeknu vám, byla sem z toho dost vykulená, ale následné sušení na kameni už bylo zasejc prima. Ještě štěstí že mě děda zná a v báglíku měl pro mne prozíravě připraveny suché věci. 

Takže mí milí, mějte se co nejlíp a ať už suší čí jako já promočení, užívejte léta !

Vaše Bombelka

...