Čas od času se vám stane že jste uprostřed lidí a přitom sami - tak nějak ve špatné době na špatném místě. Nějak na vás všechno doléhá a vy prostě potřebujete někam utéct. Tak sbalíte pár drobností do kapes, foťák na krk a vyrazíte k nejbližšímu lesu ......
Aby to nebylo tak jednoduché vyhýbáte se vyšlapaným cestám a jdete kam vás oči vedou a nohy nesou. S něhu už moc nezbývá - jaro se blíží ale stejně se brodíte dobrými patnácti centimetry té bílé přikrývky. Kopec je pořádný a vy nikam nespěcháte , prostě si vychutnáváte tu krásu vůkol. A je se na co dívat - modré mraky na obloze vytváří kouzelné pozadí a slunce se prodírá větvemi stromů....
Přicházíte na vrchol a jak se vynořujete z lesa, otevře se před vámi vyhlídka na vzdálené vrcholky hor...Nikde nikdo - všude ticho a jen vítr ve větvích si občas zahvízdá svou veselou melodii. Tak je to lepší , když se cítíte osamělí je lepší být sami. A vlastně sami nejste. Kolem pospává zimním spánkem mnoho životů, ty k vám tichým hlasem promlouvají a vy oproštěni od hluku tam dole je najednou vnímáte a rozumíte jim...
Jsou tu ale také zbytky rostlin, které se potichu a pomalu proměňují do další inkarnace. Je to zvláštní - mrtvé se stává živým a pomalým tempem se proměňuje do nového bytí...
Kouknete na mraky a žasnete, jaké stále se měnící obrazy maluje vítr. Je to kouzelné - obloha kreslí obrazy vy v nich hledáte známé tvary a vše se s neúprosnou pravidelností opakuje do nekonečna dokud vám plátno nepřikryje noc....
V jednu chvíli se vám zdá, že z oblohy dolů padá vodopád a vy od té scenérie nemůžete odtrhnout oči. Dokonce zaslechnete vzdálené hřmění...
Tentokrát jste se ve své fantazii zmýlili - hřmění nepřestává a sílí a najednou vám do vašeho obrazu něco přimaluje čtyři bílé čáry. Vzdálená ozvěna civilizace - uspěchaných lidí ženoucích se stále někam vpřed. Naštěstí hřmění utichá a vy znovu slyšíte jen tiché vyprávění větru...
Stromy jsou krásné - mají stejné osudy jako lidi - rodí se, rostou do krásy, později se rozrůstají do mohutnosti a nakonec pomalu usychají až se ztratí úplně. Je to ale jiný příběh - pomalejší, tichý, bez spěchu a agrese je to příběh plný harmonie a souznění...I když strom zemře a čeká kdy ho porazí nejbližší vichřice nebo člověk, zůstává ve své kráse velkolepý. Zůstávají v něm skryty všechny ty roky které prožil všechny ty příběhy které vstřebal...
Blížíte se k odpočívadlu a únava na vás doléhá - jste rádi za ten azyl, který tu skrytý uprostřed lesa někdo zanechal. Je Vám o to víc milejší, že tu nikdo není a na vás dýchá jen šuměním větví poklidný život rozdvojené břízy. Usedáte na lavičku a opět se zaposloucháte do té tiché písně větru...
Najednou však klid něco vyruší....Kap,kap - posloucháte a vidíte jak slunce proměňuje sněhovou přikrývku v kapky - kap,kap - přisunete se blíž a sledujete ten zvláštní život...
Kapky jsou krásné a mají tisíc tváří kterými se v neustálé proměně na vás usmívají. Některé vám nastavují zrcadlo, některé se proměňují ve šňůru perel jiné jako by se nemohly utrhnout natahují se do prapodivných tvarů. Každá z nich je jiná a jedinečná a vy jen z údivem sledujete to zvláštní divadlo...
Kap,kap - tisíce tvarů a tisíce tváří.....
Kap,kap - znovu a znovu ve věčném koloběhu proměny....
Kap,kap - nadýchnutí rozpažení a skok do závratné hlubiny.....
Přicházíte k okraji střechy a sledujete další krásný příběh proměnu ledu ve vodu. Proměna je to pomalá a vy jako pod mikroskopem bez dechu vnímáte tu krásu detailů. Krystalky z nichž se skládá led se proměňují, slábnou, trhají se a dělí až se nakonec promění v kapku která se sklouzne po svých bratrech krystalech a úplně dole, tam kde se jí poslední z nich snaží zachytit se utrhne a z němým výkřikem se zřítí do hlubiny...
Je to zvláštní a vy se těch pohledů nemůžete nasytit je to jako nekonečný život neživého organismu....
Ještě jeden pohled na střechu a vy z údivem sledujete jak se souvislá vrstva sněhu tvaruje podle krytiny a na chvíli, jen na pár hodin se proměňuje v nadýchanou peřinu - jen ulehnout.... Je to vzácná chvíle a vy vnímáte celým svým vědomím tu krásnou proměnu dvou skupenství než ji stále více sílící slunce úplně promění na stružky vody odtékající někam dolů...
Blížíte se k okraji, a jako by jste se ani nechtěli rozloučit s tím zvláštním světem plným zvuků a ticha, plným nehybnosti a plným života, plným chladu a zároveň plným tepla - ohlížíte se znovu a znovu zpět.
Proniká vás smutek z loučení a zároveň radost se sdílení tohoto zvláštního tajemného světa ..
Světa který už od pradávna nese jméno ....les....
Nejvíc se mi líbí foto 2, 9, a 17!:)
OdpovědětVymazatDěkuji :))
Vymazat