Dopis na rozloučenou ?

                                                   6.4.2013

Já se musím přidat - ale rozumím Ti možná víc, než si myslíš. Hlavou se mi honily včera večer úplně stejné myšlenky. S g-čkem je to někdy jako s hladinou vody - je jako ten můj poslední obrázek - plácneš do vody a udělají se kruhy - pozoruješ je a máš radost a pak pomalu polehoučku se hladina sklidní a nikdo nepozná že jsi tu byla. Plácneš znovu a znovu se hladina rozčeří - vydržíš to pár týdnů , možná měsíců a jsi z toho tak unavená že by si toho nejradši nechala. Čekáme že to nějak vyřeší náš život a ono se nic neděje ..A vlastně ano...Najdeš pár kamarádů - sice jen virtuálních ale když odejdeš budeš jim chybět - znám to, taky mi někteří, kteří odešli chybí...

Včera jsem přemýšlel že zajdu na tu virtuální Tequilu - několikrát jsem se vrátil ale pak jsem to vzdal. Prohodil jsem jen pár milých slov s někým úplně jiným a pak šel spát. Spánek všechno přikryl měkkou peřinou. Možná jsem udělal chybu - kdybych zašel, mohl jsem Tě zastavit - nevím ...Ale o chybách je život ...A dnešní ráno ? Jsem sice odpočatý ale ta nálada nezmizela . Lidé se tu objevují a zase mizí, někteří příjdou bez pozdravu a bez pozdravu, náhle z ničeho nic odchází. Ti co je už trochu znáš, Ti popřejou dobrý den při příchodu a při odchodu čekají na tvýho posledního smajlíka. Ale každý z nich, ať už jsou jácí jsou, má svůj reálný život a svoje radosti i trápení. Někdo to naznačí, někdo se tváří jako by nic a na profil dá vysmátý slůně. 

Když tak přemýšlím není to ani moc o fotkách, jistě, každý z nás k nim má nějaký vztah ale ten pravý důvod proč jsme tu, je nejspíš někde úplně jinde. Evka mi jednou napsala že přátelství není nikdy dost a měla pravdu....Ve světě duchů se ale přátelé hledají velmi těžko...Já měl to štěstí několikrát a přes své tísnivé pocity neodejdu - už k vůli nim ...možná je to blbost a možná si to jen namlouvám ale některým z nich bych chyběl. A já bych je nechtěl zklamat. Moc bych se s některými chtěl setkat a promluvit si z očí do očí ale v kolika případech se to může povést - v jednom, ve dvou a musí to zákonitě dopadnout dobře? Nevím, na tyhle otázky také marně hledám odpovědi.

Pro dnešní den mám řešení - seberu se, sbalím foťák a vyrazím do lesa, ten mně vždy nabije - počasí není nic moc a fotky nejspíš nebudou stát za nic ale to nevadí. Máš li možnost - udělej to samé a večer se tu sejdeme a promluvíme si o tom, kam každý z nás došel...Všelék asi nenajdeme ale třeba bude ta sobota o trochu příjemnější. Tak šťastnou cestu :))
(P.S. Takhle dlouhý monolog jsem tu ještě nikomu nenapsal - tak snad v polovině neusneš :)
(P.P.S. A dám to i k sobě na profil (bez oslovení) jen tak......ať pořádně rozčeřím hladinu :)

Perithia vesnice duchů

                               

Když jsem se tak procházel mezi těmi domy, najednou jsem cítil, že každý z nich má svou historii, svou vůni, svůj hlas....Každý z nich má svojí duši. Každý z nich někdo postavil, žil v něm, dýchal jeho vzduch prožíval svůj příběh...... 

Byly to docela určitě příběhy podobné těm našim, plné těžké práce uprostřed hor, kde každá byť i sebemenší úroda na malých políčcích musela být vyrvána zemi, každý kámen toho domu otesán a usazen na své místo kde pevně drží i po stovkách let. Byly to ale i příběhy plné radosti, písní, tance i lásky. Příběhy plné zrození i umírání, příběhy velkých lásek a velkých zklamání....

Když jsem se díval na ty staré trámy, utržené kamenné římsy, ostění dveří či oken ale i drobné ornamenty, přemýšlel jsem nad smyslem našeho života. Je stejný jako životy těch domů. Každý má svůj den zrození v bolesti, první nesmělé pohledy na svět, první krůčky a s nimi první pády. Potom přichází první slova, první říkanky a objevování toho zvláštního světa, který je kolem nás.....Každý z našich životů někam vede a vlastně ani není důležité kam - důležitá je ta cesta ne její cíl. Je to stejné jako s těmi domy - není důležité kdo je postavil a kdy zmizí, důležitá byla ta část jejich života kdy každý z nich sloužil lidem...

Později přichází první kopce ale i první pády. Stejné je to i s těmi domy - každý z nich zažil dobu své největší slávy, svých vrcholů, kdy se skvěl v plné kráse uprostřed starších domů a pyšně se vypínal nad ostatními. Pak přišla předlouhá doba, kdy každý z nich sloužil svým obyvatelům - každý z nich byl ochráncem jejich života, jejich štěstí.....

Později, zprvu plíživě a nečekaně přišlo stáří...S ním první bolesti, dny plné únavy, ale i dny vzpomínek a spřádání moudrosti světa, dny pochopení nepochopitelného a dny smíření...Každý z těch domů a každý z těch životů začal počítat první vrásky, první šediny ale i první smíření a odevzdání se času a osudu..

Potom přišel i konec Z těla zůstalo torzo - z domů pár stěn a ztrouchnivělých trámů. Obojí se vrátí zpět do země ze které vzešly - jen těm domům to bude trvat nepatrně dýl.....

Tak šťastné zrození šťastný život a konec konců, když bůh dá i šťastnou smrt......

Nahoře na hoře

                                

Čas od času se vám stane že jste uprostřed lidí a přitom sami - tak nějak ve špatné době na špatném místě. Nějak na vás všechno doléhá a vy prostě potřebujete někam utéct. Tak sbalíte pár drobností do kapes, foťák na krk a vyrazíte k nejbližšímu lesu ......

Aby to nebylo tak jednoduché vyhýbáte se vyšlapaným cestám a jdete kam vás oči vedou a nohy nesou. S něhu už moc nezbývá - jaro se blíží  ale stejně se brodíte dobrými patnácti centimetry té bílé přikrývky. Kopec je pořádný a vy nikam nespěcháte , prostě si vychutnáváte tu krásu vůkol. A je se na co dívat - modré mraky na obloze vytváří kouzelné pozadí a slunce se prodírá větvemi stromů....

Přicházíte na vrchol a jak se vynořujete z lesa, otevře se před vámi vyhlídka na vzdálené vrcholky hor...Nikde nikdo - všude ticho a jen vítr ve větvích si občas zahvízdá svou veselou melodii. Tak je to lepší , když se cítíte osamělí je lepší být sami. A vlastně sami nejste. Kolem pospává zimním spánkem mnoho životů,  ty k vám tichým hlasem promlouvají a vy oproštěni od hluku tam dole je najednou vnímáte a rozumíte jim...

Jsou tu ale také zbytky rostlin, které se potichu a pomalu proměňují do další inkarnace. Je to zvláštní - mrtvé se stává živým a pomalým tempem se proměňuje do nového bytí...

Kouknete na mraky a žasnete, jaké stále se měnící obrazy maluje vítr. Je to kouzelné - obloha kreslí obrazy vy v nich hledáte známé tvary  a vše se s neúprosnou pravidelností opakuje do nekonečna dokud vám plátno nepřikryje noc....

V jednu chvíli se vám zdá, že z oblohy dolů padá vodopád a vy od té scenérie nemůžete odtrhnout oči. Dokonce zaslechnete vzdálené hřmění...

Tentokrát jste se ve své fantazii zmýlili - hřmění nepřestává a sílí a najednou vám do vašeho obrazu něco přimaluje čtyři bílé čáry. Vzdálená ozvěna civilizace - uspěchaných lidí ženoucích se stále někam vpřed. Naštěstí hřmění utichá a vy znovu slyšíte jen tiché vyprávění větru...

Stromy jsou krásné - mají stejné osudy jako lidi - rodí se, rostou do krásy, později se rozrůstají do mohutnosti a nakonec pomalu usychají až se ztratí úplně. Je to ale jiný příběh - pomalejší, tichý, bez spěchu a agrese je to příběh plný harmonie a souznění...I když strom zemře a čeká kdy ho porazí nejbližší vichřice nebo člověk, zůstává ve své kráse velkolepý. Zůstávají v něm skryty všechny ty roky které prožil všechny ty příběhy které vstřebal...

Blížíte se k odpočívadlu a únava na vás doléhá - jste rádi za ten azyl, který tu skrytý uprostřed lesa někdo zanechal. Je Vám o to víc milejší, že tu nikdo není a na vás dýchá jen šuměním větví poklidný život rozdvojené břízy. Usedáte na lavičku a opět se zaposloucháte do té tiché písně větru...

Najednou však klid něco vyruší....Kap,kap - posloucháte a  vidíte jak slunce proměňuje sněhovou přikrývku v kapky - kap,kap  - přisunete se blíž a sledujete ten zvláštní život...

Kapky jsou krásné a mají tisíc tváří kterými se v neustálé proměně na vás usmívají. Některé vám nastavují zrcadlo, některé se proměňují ve šňůru perel jiné jako by se nemohly utrhnout natahují se do prapodivných tvarů. Každá z nich je jiná a jedinečná a vy jen z údivem sledujete to zvláštní divadlo...

Kap,kap - tisíce tvarů a tisíce tváří.....

Kap,kap - znovu a znovu ve věčném koloběhu proměny....

Kap,kap - nadýchnutí  rozpažení a skok do závratné hlubiny.....

Přicházíte k okraji střechy a sledujete další krásný příběh proměnu ledu ve vodu. Proměna je to pomalá a vy jako pod mikroskopem bez dechu vnímáte tu krásu detailů. Krystalky z nichž se skládá led se proměňují, slábnou, trhají se a dělí až se nakonec promění v kapku která se sklouzne po svých bratrech krystalech a úplně dole, tam kde se jí poslední z nich snaží zachytit se utrhne a z němým výkřikem se zřítí do hlubiny...

Je to zvláštní a vy se těch pohledů nemůžete nasytit je to jako nekonečný život neživého organismu....

Ještě jeden pohled na střechu a vy z údivem sledujete jak se souvislá vrstva sněhu tvaruje podle krytiny a na chvíli, jen na pár hodin se proměňuje v nadýchanou peřinu - jen ulehnout.... Je to vzácná chvíle a vy vnímáte celým svým vědomím tu krásnou proměnu dvou skupenství než ji stále více sílící slunce úplně promění na stružky vody odtékající někam dolů...

           

Blížíte se k okraji, a jako by jste se ani nechtěli rozloučit s tím zvláštním světem plným zvuků a ticha, plným nehybnosti a plným života, plným chladu a zároveň plným tepla - ohlížíte se znovu a znovu zpět.

Proniká vás smutek z loučení a zároveň radost se sdílení tohoto zvláštního tajemného světa ..

Světa který už od pradávna nese jméno ....les....

Na divokém (Šumavském) západě :)

                    

Touláte se po Šumavě a najednou se před vámi objeví scéna jak z nějakého filmu o indiánech a vy jen  koukáte a nevěříte svým očím....Stádečko bizonů se v poklidu pase na horské louce - staří bizoni spokojeně přežvykují, mladí dovádí a ten největší se válí v prachu jako nějaký mladík. No prostě dokonalá idyla....Nevíte na co máte dříve koukat dříve - jestli na krásu okolních hor a nebo na tato úchvatná stvoření. To vše dohromady pak před vašima očima vytváří neuvěřitelnou atmosféru....

Představujete si, že za nejbližšími stromy celou malebnou scénu sledují místní indiání - tato představa se vám zamlouvá - připomíná vám dávno ztracené dětství se svojí nespoutanou fantazií.......

¨

Probíráte se ze zasnění a najednou tak nějak cítíte že do této scény, do tohoto příběhu  tak nějak patříte i vy :)

Tak hezký den na Šumavském divokém západě.

                           

Procházka mezi kapkami deště.....

Někdy vás potká smutný, uplakaný den.

Ráno se vzbudíte  a vše se na Vás ještě směje. Dokonce i slunko se chvílemi prodírá skrze mraky.Nasnídáte se, projdete se po své zahradě a usmíváte se na vysokou trávu, kytky, stromy. Všechna ta místa dobře znáte a ony se na vás jako každý den důvěrně usmívají. Je to jako se znovu a znovu dívat na svůj zamilovaný film... nikdy se ho dost nenasytíte. Obejdete si svůj rajón a zastavíte se u každé drobnosti tak jako každé ráno. Potom jen tak líně zívnete a zdřímnete si ve své zahradní boudě. Je vám dobře, větřík mírně pofukuje, ptáci si vesele prozpěvují nějaký známý nápěv a vy si ho s přivřenými víčky vychutnáváte ...A pak, jen tak tiše, ponenáhlu se obloha zatáhne a na střechu boudy zaklepou první kapky. Je to zvláštní. V uších vám ještě doznívá prastarý ptačí song a do melodie plné trylků a radosti se začíná přidávat neznámý rytmus a ten sílí a sílí až úplně přehluší tu vaši melodii. A pak z ničeho nic, se s prvními kapkami deště a doznívající ptačí písní vkrádá smutek. Je to zvláštní, ze začátku vás zahalí jen tak lehkým oparem ale s přibývajícími kapkami deště sílí a sílí a vy se propadáte do nicoty.

Už by se zdálo že se v ní utopíte ale z ničeho nic zaslechnete jako by z velké dálky ale zato hlasitě a zřetelně známou ptačí melodii. Ta kouzelná harmonie akordů vás uchvátí a vytrhne vás z prázdnoty. Protřete si oči, znovu líně zívnete a vyrazíte.. Déšť nedéšť procházíte známou pěšinkou, rousáte se vysokou travou a najednou vidíte že ten film, který máte tak rádi, se vám promítá v nové, úplně odlišné verzi. Psí víno se obalí kapičkami vody a jedna po druhé postupně z hlasitým plácnutím padá do trávy. Kalichy květin mají nový a zvláštně lesklý povrch. Na listech najednou uvidíte každou žilku a jejich lehce ochmířené okraje. Větvičky plané růže, ještě bez květů zkrášlují něžné obliny kapek. 

Vzhlédnete vzhůru a vysoko nad vámi se kulatí a třese se zimou plod třešně. Je ještě nezralý - zelený, ale i v té nezralosti je zvláštní kouzlo. Kouzlo zrození, kouzlo věčného koloběhu života, kouzlo mládí. Popojdete pěšinou blíže k zahradní boudě  a znovu vzhlédnete nahoru a tam vysoko ve větvích se na vás usmívají dvě malé hrušky. Jsou to ještě nemluvňata a do zralosti jim schází prožít ještě mnoho měsíců, ale pod tím lehkým, lesklým vodním pláštěm se najednou zdají nějak starší a rozumnější. Dokončujete svůj okruh a vracíte se zpátky do boudy. Nicota je pryč a vy, přestože máte zmáčený kožich a urousané tlapky najednou cítíte jak vás zaplavuje vlna radosti. Je to sám život co vás jen tak lehce pohladil a připomenul se studivým ale zároveň teplým objetím. Ještě jeden pohled ven a zahlédnete jak se nedaleko, na pozadí zelených listů, pod dotyky kapek lehce chvějí bílo žluté květy.

Stulíte se do klubíčka a slastně unaveni ještě naposledy dlouze zívnete a je to jen malou chvilku před tím, než se vaše vědomí ponoří do krásného snění....

S pozdravem, váš věrný přítel, kocour Nero :)