Opuštěná.....

Našla jsi ji u cesty, jak leží na polštáři ze zeleného mechu a sklonila ses k ní...

                    

Byla tak křehká že ses jí bála dotknout a tak jsi uchopila do svých drobných dlaní celou tu mechovou podušku, pozvedla jsi ji i s ní ke svým očím, prohlížela sis ji z blízka a najednou se ti zdálo že ji odněkud znáš...Opatrně jsi k ní přičichla a voněla ti krásně, jako jarní louka. Naklonila ses až úplně k ní a tiše naslouchajíc, zdálo se ti,  že slyšíš tlukot jejího srdce. Stále ti však něco chybělo aby jsi ji dokonale pochopila a tak jsi ji zlehýnka uchopila do svých dlaní a něžně, aby se ti nerozplynula jak mlha v údolí, ses jí dotýkala. Byla stejně horká, jako tvé srdce a ty jsi najednou cítila, jak moc je ti blízká. A pak, stále ještě ji držíc ve svých dlaních jsi cítila, jak do tebe pomalu vstupuje a stává se tvou součástí.  Od toho okamžiku se ti vždy, když se jí svým srdcem letmo dotkneš zdá, jako by ti zpívala své teskné písně o lásce a o štěstí.

Dnes už víš jaké bylo její jméno a čí byla, ležící u cesty opuštěná jen zdánlivě. Ten mechový polštářek sis vzala sebou domů a opatrně, svlažujíc ho denně kapkou rosy, uložila jsi jej na podšálek svého oblíbeného hrníčku.

Ten věčně zelený mech, leží dnes na polici u tvého psacího stolu a vždy, když o něj zavadíš  svým pohledem a svýma dobrýma očima se dotkneš jeho hebounkého kožíšku, bereš ho do dlaní, abys ucítila tep jejího srdce a cítila, že ona je stále ještě v tobě....

                              ......má myšlenka......