Vyznání....

Šumavo, ty zlodějko srdcí, ty omamná květino lákající motýly na svůj květ , abys je omráčila svou vůní. Ty, která umíš zahřát i pohladit, ty která umíš být krutá i nelítostná. Tvé modré obloze na pozadí zelených hor se nic nevyrovná, nikdo nedokáže vykouzlit stejnou atmosféru harmonie tak, jako to umíš ty. Nikdo nedokáže svým mlžným závojem vytrhnout z trápení tohoto světa a ukrýt do bezpečí tak jako ty....Jak rád dýchám tvé vůně, poslouchám zpěv ptáků, naslouchám tajemnému šumění tvých stoletých velikánů...

Tvé řeky , potoky, tůně i prameny s nekonečnou, neúnavnou přesností ukrajují můj čas. Jejich šumění, když vítr odpočívá, hladí po duši a vysušuje slzy, jejich bouření a řev vln neúprosně narážejících na kameny, když vítr posílen bouřkami nezná slitování, vzbuzují strach a přinášejí stíny, Jejich ticho, když sevřené v ledu sní svůj věčný zimní sen přináší zklidnění a harmonii....

Trvalo stovky let, než tě neúnavná lidská ruka  přetvořila k tvému dnešnímu obrazu. Kolik dřeva tvých stromů navždy zmizelo v pecích tvých skláren, aby přetvořené ve sklo a v zrcadla, na povozech, ukryté v bednách hoblin, brázdily cesty celé Evropy. Kolik tvých kmenů umně lidskými rukami svázaných do pramenů a vorů odnesly vlny tvých řek, aby přetvořeny v trámy prkna a latě pozvedly střechy Pražských chrámů k nadoblačným výšinám, kolik zim jejích kmeny rozťaté sekerami na polena, ohřívaly statisíce domovů, Kolik hudebních nástrojů po desítky let, svými trylky i táhlými tóny připomínalo ve svých melodiích místo svého zrození...Byla jsi, jsi a budeš, kolébkou, stolem i poslední cestou mnohým...

Přišla doba kdy jsi si vydechla a nabírajíc dech , začala jsi se vracet k dávno zapomenutým obrazům své minulosti. Místa zarostla travou a mechy, tvé stromy znovu začaly měnit louky v lesní tišiny a stopy těch, kteří tě stvořili, jsi s neúprosnou houževnatostí začala znovu skrývat do své věčně zelené náruče.

Dávno již zarostly stopy těch, kteří tu s tebou žili a byli tvou součástí po staletí, stopy těch, jimž jsi byla domovem, zdrojem práce, potravy i radosti. Byli násilím vytrženi z tvé náruče, která tak náhle opuštěná a osamělá, začala se nořit do ticha svých stínů a močálů. Dozněly ozvěny lidských hlasů a ty, propadajíc se do tajemného ticha čekala jsi, kdo tě jako šípkovou Růženku z toho věčného spánku znovu probudí.....

Přešla desetiletí a ty jsi se dočkala. Oni a jejich vzpomínky se začaly vracet, ve znovu vztyčených křížích a kaplích, které kámen po kameni na počest boží a těch kteří tu žili, znovu pozvedly k obloze neúnavné ruce lidské. Začaly se vracet ve znovu prošlapaných cestách a stezkách, v lavičkách které lákajíc k posezení jsou místem spočinutí poutníků, v cedulích, které vytrhávajíc střípky minulosti vyprávějí ty dávno zapomenuté příběhy věčným hledačům smyslu té nekonečné lidské pouti od zrození ke smrti.

Je únor a já, provázen malou Maggií a dvěma chlupatými přáteli, kráčím po tvých cestách, nasávám atmosféru jara, které snad omylem, snad  jen na chvíli,  probudila tvá zákoutí ze zimního spánku. Jak jen se vše mění v tom věčném koloběhu tvých zrození, snění a usínání a ty, uzavřena v neúprosný koloběh času se s nekonečnou pravidelností se znovu a znovu vracíš svou pamětí k počátku věků...

Má dnešní cesta po tvých zákoutích skončila, ale i když se k večeru,  ukrajujíc desítky kilometrů blížím k domovu, zůstávám na dohled a vím že se vrátím. Jsem tvojí součástí a ty jsi součástí mou již navěky...

                                                 .....Šumavo, má lásko.....