Miluju mlhu a ty to víš - je jako brnění, umí ochránit to citlivé, slabé, zranitelné. Umí tě ve svých závojích bezpečně ukrýt, ale také zvýraznit tvou tvář, když decentně potlačí tvé okolí . Mlha je zvláštní a svým způsobem tajemná, je jako vedení ze skelných vláken po kterém informace letí rychlostí blízkou rychlosti světa a jediné co ji předběhne je myšlenka - cítíš ji ?
Řekl jsem si, že promluvím obrazem a ráno tu mlhu vyfotím - nebyla žádná a tak jsem poslal myšlenku. Přiletěla nebo ne ? Byla jsi dost vnímavá a nebo tě těsně minula, vychýlena ze své dráhy starostmi všedního dne ? Možná tak, možná jinak, kdo ví...
Mlha je bezpečí ale také výzva, dozvíme se někdy kam ta cesta na obrazu vede ? "Nepiš" napovídá mi něco uvnitř, ale copak mohu nepsat když myšlenky nezadržím a ty se stejně rozletí k tobě ať chci nebo ne ?Jsem blázen a proto nejspíš mlhu miluju - umí mé bláznovství skrýt. Když mi bylo dvacet, psal jsem básně - celý sešit jsem jimi popsal - s léty se ztratil, aniž by ho kdo četl. Nečetla ho dokonce ani ta, jíž byly určeny - smutný osud. Dnes píšu lyriku, čtu ji ve svém srdci - už nechci opakovat stejné chyby...
Miluju doteky - jistě ty fyzické taky - ale dnes chci mluvit o těch důležitějších - dotecích duší. Znáš je, přestože jsou ti tak vzácné. Také je hledáš a ptáš se a nedostává se ti odpovědí. Ty doteky v tobě, má milá, promlouvají tvým pravým já. Ne maskou z polopravd a mlčení. Ne obrazem, jako mimikrami pracně den po dni přizpůsobovaným svému okolí - odhalují v tobě tvou přítomnost - tvé nitro - tvou odpověď..
Jsou lidé kteří mluví mnoha jazyky, mnoha dialekty, ale tomu vnitřnímu jazyku duší se naučit nedá, ani mu nelze porozumět - jsi to jen ty, tvůj život, tvé radosti a tvé bolesti, tvá cesta - nedá se to vyjádřit žádnými slovy ani obrazy. Jen doteky. Ty doteky jsou tak něžné, že jsou možná jen snem, snad jen vírou v něco po čem toužíme. Já ten tvůj ucítil a vydal jsem se hledat odpovědi do hloubi mlžných hor svého srdce. A právě tam, v hloubi a v bezpečí, v neprostupném chaosu svých pocitů jsem našel to, co jsem jsem možná celý život hledal...
...tvou stopu...
Dnes je den poslední - den loučení a návratů. Mlhavé království zmizí v dáli a zůstanou jen vzpomínky, pocity a doteky...
Ještě dnes usedne do vlaku, který ho odveze těch sto kilometrů na západ - k tobě. Ale cestou se ten básník co tě tak okouzlil a co ještě před chvílí nesměle nastupoval do vagónu promění a ve chvíli kdy bude vystupovat a kdy se dotkne tvé dlaně, už to nebude básník. Bude to muž. Někdy možná trochu ješitný, někdy přetažený, někdy snad i vzteklý. Ale také milující, laskavý ve svém humoru, věčně se možná toulající ve svých snových světech, ale vždy, vždy se srdcem na dlani. Ve chvíli kdy vystoupí a ty poznáš tu proměnu, nejspíš zaváháš a budeš chtít zpět svého básníka, ale ten bude v té chvíli skrytý někde hluboko uvnitř. Možná zůstane ještě pár dní ztracen v dáli, než ho zase objevíš v těch mlhou prostoupených lesích jeho srdce. Zůstane z něho pro tu chvíli jen On - básníkův obraz. Obraz sedící vedle tebe na kameni u řeky a okouzleně koukající do jejích vln a tvých očí. Bude to On se svými strachy, bolestmi, snad i zbabělostí, On i se svým, možná trochu neradostným osudem.
Nemusíš mít ale strach, v tu chvíli se ti odevzdá bez podmínek. A když přece jen řekneš že nechceš ten obraz, že chceš jen toho svého básníka uvnitř - budeš ho mít...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.