Dopisy z pod okvětních lístků

Našel jsem tě květino ! Rosteš si do krásy, jen pár kroků od mého domu a já tě celou tu dobu přehlížel. Usmála ses na mne svou modří a já opilý radostí pohladil tvé okvětní lístky. Málem jsi o ně přišla !!! Mám pro tvé drobounké lístky tak velké a nešetrné ruce !   :(

Sedl jsem si k tobě do trávy a přišlo mi to líto. Jak říci květině že je krásná, jak jí vyjádřit svou náklonnost ? Dlouho jsem přemýšlel jak tě poznat bez doteků a ty jsi mi v tu chvíli jen tak lehounce, téměř  neznatelně  zavoněla. A já náhle pochopil, že květiny se smějí hladit jen očima a poznávat po vůních. Ta tvá je bleděmodrá a já ji už nikdy nezapomenu. I když přijde mráz a spálí tvé něžné lístky i když zmizíš v závějích sněhu přicházejících s blížící se zimou... Budeš pořád tady a budeš pořád má - ukryta v bezpečí mého srdce.

                                   ...Ty, má květina z jiné planety a já tvůj věrný rytíř...

Šel jsem cestou k lesu, jak už tak občas chodívám a v údivu jsem se náhle zastavil. Uviděl jsem tebe ! Všechny tvé sestry se už dávno rozpustily v podzimních plískanicích a ty jediná jsi kvetla, jako by se pro tebe zastavil čas. Kolem ležely napadané listy, mílový kroky se blížila zima a ty jsi přesto svými  kvítky zářila v  tom podmračenému nečasu jako malé slunce. Tvá sestra, má modrá květina, byla  daleko a tak jsem si sedl do trávy hned vedle tebe s nadějí, že mi o ní něco povíš. Ale ty jsi mlčela - stejně jako ona. A pak, pak jsem si všiml, že jsi celá uslzená ! "Proč pláčeš ?" Ptal jsem se, ale tobě se jen lehounce, jakoby v povzdechu zachvěly  kvítky a mlčela jsi dál...Bylo mi smutno, toužil jsem po své modré a ty jsi se němě uplakaná chvěla vedle mne. Podivná dvojice...Čas se nám úplně zastavil, oba jsme bloudili v nepřehledné změti svých smutků a zdálo se, že za pár hodin, možná pár dnů tu spolu mlčky  odkveteme. A pak se to stalo!!!  Přes tmavé mraky se prodralo slunce a  pohladilo tě svým hebounkým paprskem.  Ty jsi se celá rozzářila, tvé slzy - tvé bolavé slzy se v tu chvíli proměnily v záplavu planoucích diamantů a já jen nevěřícně zíral na tu proměnu. Trvalo pak ještě dlouhou chvíli,  než jsem si uvědomil tu prostou pravdu toho okamžiku. 

Jsme plni smutku i plni radostí, jsme plni bolesti i plni něžných pohlazení, jsme plni nenávisti i plni lásky a je jen na slunci, té matce všeho živého, která z našich dvou tváří se usměje či rozpláče vstříc našim touhám...

Když jsem potkal tebe, fialová, pohyboval jsem se, jak už to tak někdy dělávám, v jednom ze svých paralelních vesmírů ve snaze očistit se, zklidnit se a naplnit svou duši harmonií. "Buch-buch, buch-buch", počítal jsem tepovou frekvenci svého srdce a snažil se s ní sladit myšlenky do dvojhlasu. Když jsem tě tenkrát v té lesní tišině potkal, měla jsi tvář skrytou pod okvětními lístky ale já jsem z ní  i přes tu jemnou masku cítil lásku a smíření. Chvíli jsme se mlčky pozorovali a pak jsi promluvila !!! Já vím, za ta léta jsem už uvykl  že květiny nemluví, ale ty jsi i přes to mluvila tak, že jsem tvým slovům jasně rozuměl. Byla tak zklidňující a blízká mi svou harmonií. Poslouchal jsem tě, mlčky tě vnímal a nechal se unášet tvým sametovým hlasem. A najednou mi bylo neskutečně dobře !!!

Stál jsem tam dlouho a dlouho tě pozoroval. "Kdo jsi ? Jakou máš tvář ? Odkud jsi a kde ses tu tak z ničeho nic vzala ?" Tyhle otázky se mi honily hlavou a já najednou neměl sílu je vyslovit . Nevyslovil jsem je vlastně dodnes. Možná že je to tak lepší. Potkal jsem tě od té chvíle ještě mnohokrát a mnohokrát jsi mi recitovala svá slova ne nepodobna básníkům, ale vždy, vždy od té doby  jsem už mlčel. Vlastně ne ! Každé z těch slov, co jsem kdy napsal, každá z těch myšlenek, které jsem zhmotnil ve věty, každý z těch obrazů který jsem poslal do vírů digitálního světa, patřil vždy malým kouskem i tobě.

 ...Tobě, mluvící květině - ode mne, mlčícího tuláka po hvězdách...

  P.S. Často jsem litoval svých slov, ale nikdy svého mlčení...N.N.