"Jedeme na výlet",
zahlásím při obědě a malá Maggie nadšeně souhlasí. "Na kolech" dodávám zákeřně a pozoruji, jak její prvotní nadšení rychle opadává. "Na mém kole, které je téměř tak staré jako já sama ?" ptá se v zápětí. "Přesně na tom" potvrzuji a smířlivě dodávám "vždyť jsi ještě mladá". Funím po schodech na půdu a vyhrabávám nějaké dva velocipedy, pokryté letitou vrstvou prachu, co pamatují ještě ústřední výbor KSČ. "To půjde" - přesvědčuju sám sebe a vláčím ty železné oře z půdy dolů...
Poloprázdné pneumatiky je třeba nahustit, poradila by příručka zdatného cyklisty, ale už dále nijak neřeší, jak autopumpou protlačit vzduch přes staré úzké ventilky. Ten si drze utíká všude možně, jen ne tam, kde je ho třeba. "Nemám pumpu" zahlaholím s neskrývanou nadějí, že přece jen půjdeme pěšky." Koukni pod štangli" vrací mi úder Maggie a já beru do ruky to, co jsem měl celou tu dobu před nosem. "Nemá to šlaušek" hlásím s novou nadějí, ale ta má cácorka už se štrachá po schodech nahoru něco najít. "Je ho jen půl" oznamuje s nevinným úsměvem, když mi předává předmět doličný. "Hlavně že má tu stranu co se šroubuje do pumpičky" pomyslím si a foukám...
Nakonec to šlo docela dobře, kola jsou napumpovaná. Kontroluju technický stav: "Řidítka? Zatáčí!, Světla? Nejsou - nevadí je vidět! Brzdy? Nebrzdí!" Ajeje. Ony by brzdily, ale páčkou nejde hnout. Zatuhlé lanko - letím pro konkor a lanko se po chvíli začíná hýbat. Ne tak brzda - nevadí, aspoň přední brzdí ;) Přichází Maggie vystrojená jako na karneval - s pestrobarevnými návleky až pod kolena a s kraťasy přes legíny a než se stačím vzpamatovat a natlačit nohavice tepláků do ponožek, už testuje tu rachotinu z toho našeho kopce. "Zadní nebrzdí" křičím za ní, ale Maggie si poradí v každé situaci - když to zjistí, nejdříve brzdí patama, až se z bot kouří a pak kolo obrací smykem do protisvahu. Přežila to !!! Je to holka šikulka:)
"Z kopce už nejedu, jdu pěšky a do kopce mne bolí to zatracený koleno", prohlašuje poté s přimhouřenýma očima lední medvědice. Ne tak já, usedám na svého divokého oře, ale když přibrzďuju v zatáčce, ozve se z brzd tak příšerné kvílení, že radši slézám dolů a Maggii mlčky po svých následuju. Ten kdo zná ty naše kopce nejspíš tuší, kolik z těch pěti kiláků jsme šli a kolik jeli. Nicméně nakonec to byla výhra - no posuďte sami :))
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.