Nedělní ráno se nesměle rozkoukává do mlhy a my doprovázeni oběma hafušáky stoupáme výš, směrem k lesu, až do míst, kde slunce s mlhou, na okamžik vzdávajíce nerozhodný boj, vytváří nárazníkovou zónu. V okamžiku kdy překročíme tu pomyslnou, stále se proměňující hranici, ocitáme se v lese, zalitém něžným vodopádem slunečního větru....
Podzimní les, rozlévajíc po stromech svou, jako by duhou obarvenou paletu, tu vytváří nespočet krásných obrazů. Je jich tolik, že až oči přecházejí a my, každou chvíli zastavujíce se pomalu rozpouštíme v tom království světel a stínů, listů a jehličí...
Odměnou za zdolaný vrchol Svobodné Hory (640 m.n.m) je přenádherná vyhlídka na vzdálené kopce šumavské, které z části ještě utopené v mlžné pěně, podávají si na čáře obzoru ruce s oblohou. Sedíme na lavičce z větví kterou tu kterási dobrá duše sroubila a nemůžeme se nasytit té krásy. Slunce začíná hřát, ve svých paprscích rozpouští všechny naše starosti a smutky a v nás zbývá jen jakoby na kost obnažená harmonie...
Scházíme o pár metrů níž a vydáváme se na západ po "okružní", jak nazýváme lesní cestu, která v pomyslném kruhu obepíná celý vrchol toho našeho kopce. Místa, kde lidská činnost zanechala v lese průhledy mýtin nám poskytují další a další vyhlídky do v mlze utopeného kraje a na jednom z těch kopců vypínajícího se naproti přes údolí, rozeznáváme zříceninu mohutného hradu pánů pětilisté růže, rožmberského Helfenburku.
Cesta po "okružní" nás vede blíže k domovu, až na místo naší oblíbené "severní" vyhlídky. Dnes ale z Vodňan, utopených v husté mlze, nevidíme zhola nic. Pohled na hodinky napovídá, že se blíží čas oběda a tak, máčejíce si boty ve stále ještě orosené trávě, sbíháme zelenou loukou dolů, až někde tam, kde na rozhraní ustupující mlhy a vítězného slunce máme své doma...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.