Pár základních parametrů a dobře milion různejch kombinací. Čas, clona, citlivost, teplota bílé a pár dalších nastavení a všechny ty poučky o tom jak fotit koncert, můžeš zapomenout, když osvětlovač umístí světla za kapelu a namíří je do publika. Na blesk rezignuju, už tak mám pocit, že celej sál kouká místo na poodium na mý záda. Chtěl bych bejt neviditelnej, prostě mi nějak chybí taková ta přirozená drzost co pozoruju u mladších generací. Co nadělám, výchova v socialistický vlasti zanechala na mým sebevědomí svý nesmazatelný stopy. "Dědo jsem v pasti" řekla by, bejt na mým místě, naše maličká a měla by pravdu. Stoly a židle okolo mne jsou tak blízko, že o nějakým optimálním úhlu pohledu si můžu nechat jenom zdát. Jediný co zbejvá je zoom a nějaký dva metry vpravo a pak už jen možnost, vychytat ten správnej okamžik. Ještěže ta muzika pěkně šlape. Pod poodiem pobíhaj dvě malý děti. Vidím úplně živě tu fotku prcka na špičkách, nakukujícího přes okraj poodia co mu sahá do úrovně očí, z lehce rozostřenou kapelou na pozadí. Přestože nacházím odvahu přičupnout a foťák s vyklopeným displejem pustit níž k zemi, na rychlost těch prcků pochopitelně nemám a než se připravím, jsou mimo správnej úhel a celá ta snaha vychází vniveč. Fotím převážně na nejmenší clonu, jen občas zkusím vyšší, ale priorita clony mi pak cpe časy tak dlouhý, že bych to stejně bez stativu, co stydlivě odpočívá v báglu, neudržel. Ještěže ten španělskej foťák má parametry takový jaký má, páč se zrcadlovkou se seťákem bych se tu nejspíš nechytal už vůbec. Co už. Po hodině sbírání odvahy se v mezeře mezi skladbama přesunuju doprostřed sálu a v podřepu mezi stolama zkouším pár cvaků. Je to lepší, teď alespoň dostanu do záběru všechny čtyři učinkující naráz, zase mám ale ty prokletý světla přímo proti sobě. Na poslední dvě skladby se hejbnu na levou stranu sálu a kupodivu tady jsou podmínky i prostor nejlepší. Aspoň něco. Rozhoduju se nahrát poslední skladbu na video a zdá se že se i daří, než houslistka po bubnovým (či jak se vlastně ten nástroj (bodhrán) jmenuje) sólu, při návratu zpět na místo, úplně zakryje svou spoluhráčku. Pokus o změnu úhlu a přesun se zapnutou kamerou dopadá tristně. Co už, tohle jsem ovlivnit nemoh, ale lepší bejt s obrazem jak na moři, než z kvarteta udělat trio že... Stejně v důsledku o nic nejde, o té super atmosféře koncertu si stejně bez osobní přítomnosti, můžete nechat jenom zdát.
Sedím doma u compu a stříhám video, jsem zděšenej, zvuk co jde z beden je příšernej a tak letí celý to video nekompromisně do koše. Vrtá mi to ale hlavou, to přece není možný ! Už jsem s tím foťákem nějaký video natočil a ještě nikdy nebyl zvuk tak zlej !!! Pak mi to dochází. Od tý doby co mi ten můj anarchistickej potomek přepálil reproduktory (sto watů mu z pochopitelnejch důvodů nestačí ;), to s nima šlo z kopce a právě definitivně odešly na slávu bóží. Ještěže mě napadlo zasejc to nešťastný video z toho koše vyndat a zkusit to přes sluchátka...Jo, to by šlo...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.