Ahoj, tak jsem zase tady ! Teda ne že bych tady nebyla, ale i když jsem tu byla, byla jsem zároveň někde úplně jinde a tudíž jsem nemohla psát ty řádky, kterými popisuju ty mé dědovíkendy, což jak jistě uznáte je velká škoda, páč ty mé dědovíkendy někdy (skoro vždy) stojí za to. Ale abych se vrátila na začátek toho vejletku Zvíkovskýho, musím se vrátit o pár dnů zpět: Když jsme se rozhodovali, jaký cíl bude mít náš sobotní vejletek, trvalo jen krátce, než jsme se shodli na Zvíkově. Jednak jsem tam ještě nikdy nebyla, což samo o sobě je dost dobrej důvod k cestě, jednak to už bylo hezkejch pár let, co tam byl děda a hlavně to nejni příliš daleko, jen malej kousek za městem Písek, které, jak jistě každej uzná, je od Vodňan co by kamenem dohodil. V neposlední řadě hrálo roli i to, že letošní jaro připomíná spíš léto a tudíž se přítomnost řeky (v tomto případě hnedle dvou), jistě hodí. Zvíkov totiž leží na soutoku dvou řek. Z pravé strany (po proudu) je to Vltava, z levé pak Otava. Musím říct že je trochu nespravedlivý že ta Otava (ta samá co znám z mé milované Šumavy) tady svou pouť končí, páč ji její šumavská sestra Vltava nemilosrdně spolyká, ale zase na druhé straně ta Otava udělala to samý řekám Vydře a Křemelné a ani ta Vltava, o pát stovek kilometrů dál, u Mělníka, nedopadne v souboji s Labem o nic líp, což v dnešním světě nejni nic divnýho, páč celej život je, jak říkává můj děda, vlastně založenej na tom, že někde něco končí a někde něco začíná. Hrad sám o sobě je nádhernej a nejkrásnější na něm je, že nemá žádnýho průvodce, tudíž se dítě co se zrovínka mění v malou slečnu, nemusí zabývat výkladem, kterýmu beztak mnoho nerozumí, ale může tu podle libosti (a k občasný nelibosti jiných návštěvníků) lítat, schovávat se, dělat na dědu "baf" a spoustu jinejch užitečnejch věcí, který se na těch jinejch hradech prostě dělat nedají. Nejlepší na tom všem ale je, že hrad byl postavenej už na ouplným počátku třináctýho věku, což je , počítám-li dobře, už více než osm set let, což je věk, ke kterýmu se děda s tou svou padesátkou (a něco) ani zdaleka neblíží a já se svým věkem, bych se do něj vlezla asi tak dvěstěpětkrát. Brrr, představa dvěstěpěti rozdováděných čtyřletých holčiček v řadě za sebou, mne tedy dost děsí. Na hradě naštěstí holčiček v mým věku mnoho nebylo a s těma co byly, jsem se rychle skamarádila. No vejletek to byl vskutku krásnej, a já si ho, stejně jako děda náramně užila, ale teď už vám do něj mluvit nebudu a raděj vás odkážu na fotky, co jsme s tím mým dědou dědovatým nafotili. Tak si to hezky užijte a někdy zase ahóóój !
Vaše Bombelka :)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.