S reinkarnací jsem vždy tak nějak počítal, možná jen jako s jedním ze způsobů zachování existence. Jistě, otázky, pochybnosti a žádné důkazy, jen víra a nějaké zvláštní, vnitřní cítění. Jak je to s lidmi dodnes nevím, ale vím už, jak je to se zvířaty. Je to víc než rok, co pod koly auta zemřel Nero, kocour, můj parťák, co mne spoustu let provázel životem. Ač mám zvířata rád téměř všechna, k málokterému jsem cítil to, co k němu. Odešel tehdy bez rozloučení, jako by se měl za pár dnů vrátit. Čas nezastavíš, hodina střídá hodinu a zvolna se přelévá do dnů, dny pak do týdnů a ty týdny dál do měsíců a roků. Pohřbili jsme jeho tělo v cípu zahrady a do ještě čerstvé hlíny jsem zasadil velký placatý kámen. Nechodil jsem tam, ale měl jsem ho stále živého v srdci, jako bych už tehdy něco tušil
...
Byl den jako každý jiný, práce na střeše, na zakázce v horách, na mé milované Šumavě. Přijeli jsme, zaparkovali auto a když jsem míjel hromadu starých, poškozených trámů, co jsme pár dnů před tím vyměnili v krovu, uslyšel jsem najednou tiché mňoukání. Chodil jsem chvíli okolo té hromady a nic (jak jinak) neviděl, až jsem nakonec zaregistroval mezi trámy nějaký pohyb. A pak, ze stínu mezi trámy, vykoukl nejdřív rezatej čumáček a hned nad ním dvě modré, hluboké tůně. Nevěřil jsem svým očím, tenhle pohled jsem přece už kdysi viděl, že by nějaké Déjà vu ? To mňoukání jsem pak s malými přestávkami slyšel celý den a bylo to jako volání. Obětoval jsem svačinu a podělil se s ním. Syčel a prskal ale přitom se celý klepal. Nakonec si kus sýra vzal z ruky. Já vím, namítneš že měl hlad, ale já za tím cítil víc, jakési vnitřní souznění. Přišlo ráno dalšího dne a kocourek nás opět vítal čumáčkem vystrčeným z mezery mezi trámy. Tentokráte jsem byl vybavený lépe, malá Maggie mi totiž dala sebou pro jistotu kočičí krmení. Co kdyby ? Maličkej opět celej den mňoukal, snad volal ztracenou mámu, snad mi chtěl něco říct. Nevím. Tak nebo tak, pochopil jsem a když se nechal pohladit a nakonec i vzít do dlaně a podrbat v kožíšku, bylo rozhodnuto. Cestou domů jsme na podlaze v autě měli malého pasažéra ...
Život je stejně zvláštní, o něco vás připraví a vzápětí vám to v mnohem větší míře vrátí. Nevím jestli je pokračováním života reinkarnace, ale vím že doma, zpoza sedačky, na mne opět vykukuje ten samej, něžně rezatej čumáček.
Vítej zpátky, Nero !
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.