Možná by se zdálo, že hledat tam kde nic není, je marnost nad marnost. A přece, na každé poušti najdeš oázu, každé moře zdobí ostrovy a i ten zdánlivě prázdný vesmír je ve svém důsledku plný hvězd. Možná, že jen někdy hledáme špatné cíle na špatných místech. Možná že stačí lépe se dívat kolem sebe a vnímat i zdánlivé maličkosti. Možná, možná, možná ... Bloudil jsem podzimní krajinou, tou tajnou zahradou antických bohů a nalézal to, co jsem vlastně ani nehledal. A plnil to nekonečné prázdno někde uvnitř. Zakládal kolem studní s vodou života oázy, pozvedával z vln ostrovy a rozsvěcel nekonečnou tmu světly hvězd. A myšlenky se rozbíhaly mezi spadaným listím a okvětními lístky posledních letošních květů. A pily vodu z těch okvětních lístků a dýchaly ty vůně dávno ztraceného léta a taky tančily mezi kapkami rosy, jen tak lehce, jako by se jich dotýkaly jen dechem. Je snad to nalézání pokladů tajné zahrady smyslem té dlouhé cesty ? Je snad to věčné bloudění cílem ?
Možná, možná, možná ...
Krásné úvahy a fotografie. Pro někoho je to věčné bloudění opravdu cílem, pro mne asi ne. Příroda je na podzim asi nejkrásnější, ovšem - co je to všechno proti nádheře toho jednoho lidského mláďátka, které se usměje a veškeré bloudění dostane ihned svůj milovaný cíl. Pohodové dny přeji.
OdpovědětVymazatDěkuju Lado, myslím, že je to v důsledku tak jak píšeš :) Má vnučka je pro mne cestou i cílem v jednom jedinečném balení. Kdo to neprožil, nepochopí. S ní je člověk v jednom okamžiku ztracen (v dětství) a zároveň i nalezen (v realitě) :)) Užívej krás podzimu!
OdpovědětVymazat