Dokud se nám zdají sny, dýcháme....dokud dýcháme, žijeme....
Světlo....
To bylo to první, co jsem uviděl po té dlouhé cestě tunelem. Abys to ale pochopila, musím se vrátit o pár okamžiků zpátky. Začalo to vlastně tím pohledem, jako by do zrcadla...Bylo to zvláštní, najednou, z ničeho nic jsem uviděl nás dva, někde dole v trávě a bezděky jsem sledoval svou tvář jak se na tebe usmívá. Byl jsem vyděšený a nevěděl jsem co mám dělat, zkoušel jsem křičet ale odpovědí zůstávalo ticho, pokusil jsem se sám sebe a vlastně i tebe dotknout ale moje ruka prošla tvou dlaní jako by byla jen snem. Zavřel jsem oči a prosil Boha abych se z toho hrůzného snu probudil ale realita se v tu chvíli prolnula se sny a nebylo jiné cesty. Byl jsem s tebou a byl jsem i na cestě od tebe - jedna duše, dvě těla.....Vždy říkali, že duše může vidět jen opuštěné tělo, ale já to své viděl živé - přísahám, tak jako vidím teď tebe před sebou, živou, krásnou a šťastnou. Má duše se stala svorníkem dvou realit.....
A pak jsem vstoupil do toho tmavého lesa a budeš se divit, vůbec ale vůbec jsem se nebál. Neviděl jsem na cestu a přesto jsem ji pod svýma nohama cítil a ona mně spolehlivě vedla směrem kde jsem cítil svůj vysněný cíl. Cesta byla dlouhá a mně se zdálo jako bych v té tmě tápal dlouhé roky, nejedl jsem, nepil jsem, nespal jsem, oči zůstávaly zavřené - vždyť v té prokleté tmě by stejně nemohly zachytit jediný paprsek světla a přece.... Přece k nim v jednu chvíli i přes zavřená víčka pronikl a zažehl ve mně velký plamen. To vzdálené světlo sílilo a stejně tak to světlo ve mně. Pulzovalo v rytmu mého srdce, jako by se toužilo spojit s tím vnějším z něhož samo vzešlo. A tak se i stalo - ta světla se spojila a jejich žár odhalil to co bylo v pozadí.
.....Byl to ráj.....
Znáš mně má milá, víš že mé sny si vždy poletovaly vysoko v oblacích, ale tak vysoko, tak daleko a ani tak hluboko se nedostaly nikdy. Nevím jak dlouho jsem se toulal mezi zlatými klasy, zelenými loukami, zasněženými vrcholky nebetyčných hor, nevím jak dlouho jsem brázdil vlny oceánů a objevoval jejich čarokrásné hlubiny, nevím dokonce ani to, jak dlouho jsem honil slunce na jeho marné, nikdy nekončící cestě k zítřku. A pak, pak jsem najednou z ničeho nic věděl kde je můj cíl a kde naleznu vysvobození. Mým cílem i mým vysvobozením jsi byla ty. Dnes už ti nepovím, jestli jsi to byla ty z té první reality, či nějaká realita jiná a vlastně jsem to v tu chvíli ani neřešil, věděl jsem že tě musím hledat, že tě musím najít a bylo mi v tu chvíli úplně jedno, jak dlouho bude to hledání trvat. Jestli rok, roků deset či celý život. Věděl jsem, že to musím udělat a taky jsem to udělal.
Ta cesta byla dlouhá a za dlouhých zimních večerů, až spolu budeme sedávat u hřejivého krbu ti budu vyprávět o těch dobrodružstvích, o tom bloudění, budu ti vyprávět o každém mém kroku jež mně k tobě vedl. Má cesta k tobě mohla trvat stejně tak roky, jako desetiletí, mohla trvat hodiny nebo dny, nevěděl jsem to a vlastně to nevím dodnes. Jen matně tuším, že to ráno, kdy jsem tě spatřil, mělo v datumu sedmičku. Řekl jsem si tedy v tu chvíli, ač jsem sám netušil kolikátý den mé cesty to byl, že to bude den sedmý. Slunce svítalo za horou, jejíž štít se šplhal vysoko, převysoko, až někam k oblakům. Byla ohromná a rozlehlá ve své velikosti ale slunce jí stejně přemohlo. Nejdříve jen opatrně a později čím dál tím silněji začaly jeho paprsky pronikat jejím masivem až jsem nakonec uviděl úsvit v hoře. To slunce vycházelo přímo v jejím srdci, stejně tak , jako si do mého srdce vstoupila kdysi ty. Dole v údolí tekla řeka a já najednou věděl že tam, kde u břehu omývala ta ledově křišťálová voda tvé bosé nohy, stojíš ty. Byla jsi krásná, stejně krásná jako jsem tě vídával živou i ve svých snech. Jemné vrásky kolem tvých očí, hebká, až dětsky jemná pleť, tajůplný úsměv, uprostřed ladné křivky rtů. Byla jsi to ty, živá a bytostně jsoucí !
Voda byla ledová když jsem do ní vstoupil, ale já ji nevnímal, jen jsem cítil že musím na druhý břeh, tam, kde jsi stála ty. Kameny mi drásaly nohy a co chvíli jsem balancoval nad hlubinou, ale tvé očí, tvůj úsměv, mně neomylně vedly k tobě. Druhého břehu jsem dosáhl prokřehlý, lapající po dechu, ale šťastný. Přiblížil jsem se k tobě, stále se lehce usmívající a už z dálky vonící tou svou krásnou, nezaměnitelnou vůní. Pohlédl jsem do tvých očí, které i přes nepatrný úsměv na rtech začaly zaplavovat slzy a cítil jsem jak vlhnou i ty mé. Pak jsem tě zaslechl jak šeptáš....a tvé rty přestože se téměř nepohnuly řekly jen jedno slovo...
.....Konečně....
Objal jsem tě zlehýnka, jak to umím jen já a ty si se tak jako vždy schoulila do mé náruče a tvé slzy začaly na mé hrudi kreslit mapy. Vydechl jsem a celý můj svět, zaplavilo to teplo tvé přítomnosti. To teplo sílilo a spolu s ním sílila i ta záře vystupující z našich srdcí. V okamžiku kdy byly již nesnesitelné, jsme téměř ve stejný okamžik zavřeli oči a jen se mlčky nechali zaplavovat těmi vlnami všepronikajícího štěstí.....
Otevřeli jsme oči téměř současně a já, těsně před tím, než jsem se na tebe šťastný usmál, jsem někde vysoko nad sebou, někde tam nahoře, kde právě začínal den první, vytušil známou mi postavu, která se nejistými kroky blížila k tmavému lesu....
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.