Kroměříž v D-moll

D-moll - mám rád ten akord. Někomu možná připadá smutný - ale on není smutný,  je jen zamyšlený, schoulený do svého vlastního světa. Jsou písně, ve kterých ho nenajdete a jsou taky písně, v nichž zabírá téměř třetinu...

 I ta perla na pravém břehu řeky Moravy má své nálady a ta dnešní je v moll. Slunce se schovalo za mraky, venku chvílemi drobně mží a tvář města je jakoby celá proměněná. Kroměříž, jindy tak rozjásaná a prozářená sluncem se stáhla do sebe a z obrazu, ve kterém začaly převládat tmavé tóny, začaly z ničeho nic vystupovat detaily.A každý z těch detailů ke mně začal skrze staletí promlouvat svou vlastní řečí, které kupodivu rozumím !

Čas, ten čas, ten neúprosný čas. Žene se staletími stále dál a nedá nám vydechnout, dokud nám do srdcí nevypálí svůj cejch. Mohl bych těmi ulicemi procházet měsíce a přesto bych znovu a znovu mohl číst ty příběhy, které tu vepsal do kamenných zdí a tisíců drobných, zdánlivě zbytečných maličkostí. Každá z nich měla svého tvůrce, v jehož hlavě a pod jehož perem vznikla. Každá z nich měla svého mistra, který jí svýma prostýma, mozolnatýma rukama vdechnul tvar, aby prožila dlouhý a smysluplný život . O kolika věcech, které nás zaplavují dnes, to za pár let budeme moci říci ? Kolik z nich nás přežije a kolik z nich bude těšit naše vnuky...

Slunce se zase začíná prodírat skrze mraky a tvář města se pozvolna mění. Nemění se ale jeho duše - ta zůstává stejná. Je přesně taková, jakou mu před staletími vdechli naši předci a svými vlnami ji k dokonalosti uhladil básník čas...