Vrať se...

Klidná hladina na dně sklenky se zachvěje a já v tu chvíli nevím, je-li to víno či krev - možná obojí a možná taky něco úplně jiného. Ztratila ses a já marně hledám tvůj obraz v odlescích té neklidné hladiny. Ne - takhle to dál nepůjde - musím ven. Ven - tam do míst, kudy jsme spolu snad tisíckrát procházeli, do míst, kde nám bývalo tolik dobře. Vlastně si ani pořádně nevzpomínám na začátek. Je to už tak dávno, že se mi tvůj obraz rozmazává, jako by se utápěl v mlhavém oparu nad jezerní hladinou...

Potkali jsme se před léty a vlastně už ani nevím, čím jsi mne tehdy zaujala - byl to tvůj úsměv nebo tvá bezprostřednost s jakou jsi mi začala povídat o svém životě, o svých touhách, o svých snech. Připadala jsi mi v tu chvíli, jako by si snad ani nepatřila do tohoto světa. Byla jsi tak krásná, tak milá, tak skutečná...Léta utíkala a ty jsi se stala mým věrným průvodcem, ozvěnou mé duše a možná i mou múzou. Proplétala jsi se mým životem jako břečťan, který zachycujíc se svými úponky na sebemenších nerovnostech šplhá stále výš a na své nekonečné cestě vzhůru ke slunci  překonává každý den znovu a znovu své vlastní hranice. Pak přišla těžká léta a ty - můj nejlepší přítel - jsi skromně stála v pozadí a byla mi oporou. Utírala jsi mi slzy (přestože jsem nikdy nebrečel), hladila slovy a inspirovala svými příběhy. Byla jsi pro mne v tu chvíli bezpečným přístavem a jistotou v bouřích života. A život šel dál. Vysvitlo slunce a ty jsi se mnou sdílela i radost z prvních ranních paprsků, radost z probuzení, z prvních jarních květů. Stala jsi se mou součástí, mou písní o krásách života. Přešla léta a můj tajuplný les se několikrát proměnil ze zimní bílé  přes jásavé barvy jara a horké dny léta až k podzimu malujícímu na listí barvami své kouzelné palety. Dny a týdny najednou ubíhaly tempem geparda a každý z nás musel žít dál svůj vlastní život - odděleně a přesto stále spolu...
Slova utichla, písmena vybledla ale myšlenky, obrazy a stále živé vzpomínky mi dál připomínají tvou přítomnost....

Zavírám oči a plnou silou své mysli k tobě vysílám tu myšlenku o dvou slovech. Ta se nejdříve rozletí nad loukou, potom lehce se dotýkajíc vrcholků stromů nabere výšku a rychlost a sledujíc meandry jižních řek, prodírá se skrze tajemné mlhy mé Šumavy výš a výš ke slunci... Na své dlouhé cestě překonává hluboké strže i nejvyšší vrcholky hor a ladným obloukem se pak vrátí do údolí čtyř řek, aby tě našla skloněnou nad jemnou krásou jarních květů...

Klidná hladina na dně sklenice se znovu zachvěla a já v tu chvíli cítil, že jsi  blízko...