Zášť...

Milovala jsem tě, milovala jsem v tobě člověka, přítele i muže. Dodnes se zachvěji, když si ve svých vzpomínkách vybavím tvůj hlas, tvé dotyky, tvá pohlazení. Ve vzpomínkách...

Čas to všechno změnil.Vlastně ani nevím, ve kterém okamžiku nastal ten zlom - jak tenká byla najednou ta hranice mezi láskou a nenávistí, jak málo stačilo, aby ta léta chráněná a šlechtěná květina z ničeho nic náhle uvadla ! Vracím se zpět ve své paměti a znovu a znovu se pokouším určit ten okamžik, ve kterém se stala chyba. A možná to ani žádný okamžik nebyl, možná to byl pozvolný pád... Nevím ! Vím jen to, že se láska proměnila v něco,  co svírá srdce a to v sevření těch neúprosných okovů krvácí...

Možná to vše byl jen omyl, nedorozumění, nedostatek komunikace, která se pozvolna proměnila v zarputilé mlčení, jako když květinu zadusí okolní plevel. Proč jsme to nechali dojít tak daleko, proč jsme ten záhon naší lásky včas nevypleli ? A možná to bylo všechno jinak - vše bylo dobré a jen my jsme si ve své fantazii vysnili ideál a zklamaní pak nenaplněným očekáváním, zahořkli jsme. Zahořkli jsme k sobě navzájem. Stali jsme se slepými ke svým potřebám, ke svým citům, ke své lásce.

Zapálím vonnou tyčinku a vnímám tu zvláštní exotickou vůni - jak moc mi tě připomíná, jak moc mi připomíná chvíle, kdy jsem s tebou byla tak šťastna. Naslouchám tichu prázdného pokoje a ty cizí, chladné stěny, jako by vracely ozvěnu tvých slov. "Vrať se", čtu v mihotavém světle žárovky, v napůl uvadlé květině , v ustupujících paprscích letního slunce. Ale já nemohu - tak strašně bych chtěla, ale nemohu. Jsem prázdná, jsem němá, jsem slepá...

Ležím schoulena pod peřinou a přes to horko venku se třesu zimou. Pustý den se proměnil v prázdnotu noci a mé zraněné srdce, tiše, zlehýnka dusí zášť...