A tak se dívala, jak slunce pomalu mizí za obzorem a spolu s ním, jako by mizela i poslední naděje. "Bude ještě nějaké zítra ?", honila se v pološeru večera nikým nezodpovězená otázka a ona tu odpověď už vlastně ani nehledala. V duši se jí rozprostřelo prázdno a pomalu v sebe proměňovalo i to něco málo, co z ní ještě zbylo. Stala se součástí přítmí a spolu s každým paprskem jenž zmizel za obzorem, se pomalu vytrácela i ona. Vteřinu po vteřině, minutu po minutě se měnila v pološero, až z celého jejího bytí, ze všeho co kdy vytvořila, co kdy napsala, zůstal jenom jeden jediný povzdech. Někde za ní zašuměl vítr a záda jí pohladil chlad přicházející noci. "To je můj konec" , pomyslela si a odevzdaně zavřela oči. Hodiny skryté za velkým kotoučem vycházející luny, začaly odbíjet devátou a ona nekonečně pomalu, jako by si snad ještě chtěla vychutnat poslední vteřiny svého bytí, vykročila cestou,
z níž už není návratu...(?)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.