Pojď má milá, dnes tě vezmu na místa, kde staletí psala příběhy mnohé. Tak se pěkně usaď do křesla z kamenů, kdys zdobených erbem rudé Růže a ponoř se spolu se mnou do jednoho z nich, starého více než šest a půl století...
Psal se rok 1368, když jeden ze čtyř bratrů, pánů z Růže, na Krumlově sedících, jménem snad Jošt z Rožmberka, vyjel si do lesů svých na lov. Tak dostal se až ke klášteru Zlatokorunskému který, založen kdys Přemyslovci, stál tu tou dobou již více než století nad mohutným tokem Vltavy. Klášter vklíněný jako nějaký cizorodý trn do jeho panství, objel zleva širokým obloukem, aby se pak prudkým svahem dostal zpět dolů k řece. Jošt nebyl jen vladař domu Rožmberského, on byl i rytíř snílek a básník a tak více než stopováním zvěře, zabýval se okolní krásnou krajinou. Byl sám a v té chvíli tedy i vzácně svobodný, nesvázaný vladařskými povinnostmi. Vychutnával si tak krásný a nezvykle teplý, jarní den, naslouchajíc snad nikdy nekončícímu šumění vln a kochajíc se krajinou, jíž kouzlící jaro proměnilo k nepoznání. Tak dostal se až k prudkému zákrutu řeky v němž potok Křemežský do Vltavy ústí .
Na místě tom koně zastavil , seskočil ze sedla a vedouc koně dolů, aby se čiré vody napil a trávy napásl, usedl do měkké podušky z jarních trav a opájejíc se krásou údolí, zasnil se. Seděl tak, nevěda jak dlouho, když mu šestý smysl napověděl přítomnost někoho dašího. I kůň zastřihali ušima a zpozornil. Že by nějací loupeživí rytíři ? Což by se odvážili tak hluboko do panství pánů Rožmberských ? Ale kdež, zašustila tráva a zpoza zákruty potoka se ozvalo bečení ovcí. A spolu s ním se vynořilo stádečko a hnáno někým vzadu, blížilo se k žírným pastvinám na břehu řeky. Jošt povstal a zadíval se směrem odkud přibíhaly ovce, následovány jehňaty. Ve chvíli kdy se chystal odvrátit zrak uviděl pasačku jež stádo poháněla. Mladá žena, nevšední krásy, v chudých, ale čistých šatech se s nedbalou elegancí blížila ke břehu. Jošt od ní nemohl odtrhnout zrak ale ona se jen s mírnou úklonou, bez náznaku strachu, usadila nedaleko v trávě a mlčky zaujatě pozorovala jak se pasou ovce, jehňata sají mléko a ve volných chvílích se rozpustile honí okolo potoka.
Oněmělý Jošt se konečně vzpamatoval a vydechl : " Kdo jsi ?" "Anna, dcera mlynářova " odpověděla dívka a usmála se. Jošt se opřel zády o mohutný strom a se zalíbením dívku pozoroval. V tu chvíli se mu zdálo, že krásnější ženu v životě nepotkal. Štíhlá, ale žensky plná postava, do plnosti rozkvetlá poupata ňader, jemné vlasy, neposlušně rozevláté kolem souměrné tváře a jemně zalomených linek obočí nad drahokamy dvou očí, z nichž vyzařovala dobrota, klid a takový zvláštní , na pozadí ukrytý smutek. Ač klidně stál, srdce mu začalo divoce bušit a svět se s ním zatočil. Když se trochu vzpamatoval všiml si, že i Anna si ho se zalíbením po očku prohlíží. Mohl si ji v tu chvíli vzít, byla to jeho poddaná a spravedlnosti, byla li jaká, by se stejně nedovolala, ale tak to nechtěl, nechtěl znesvětit tu krásnou chvíli, kterou mu osud sem, na břeh Vltavy přinesl. Byl najednou tak pln té chvíle že musel, nechtěl-li aby mu srdce vyskočilo z hrudi, vstát a odejít a někde v tichu tu krásu vstřebat. Vstal, pomalu osedlal koně a odjíždějíc zašeptal. "Budeš tu i zítra ? " "Ano pane, chodím sem k potoku každý den" odpověděla dívka a odvrátila se k těm malým, nádherně chlupatým klubíčkům jehňat co pobíhaly všude kolem. "Neohlížej se" říkal si Jošt celou tu chvíli, než dojel k prvním stromům lesa, ale pak to nevydržel a přec se otočil. A na dívčině tváři, v těch očích, z nichž jako by z hloubi úkrytu vystoupil najednou ten smutek na povrch, koulely se dvě veliké slzy...
Dny ubíhaly a Jošt se sem vracel každý ten boží den a Anna zasněně naslouchala jeho rytířským příběhům a básním. Sedávali spolu na útesu nad soutokem potoka s řekou, ona hlavu lehce opřenou o jeho rameno sledovala, jak se stádo klidně pase a vnímajíc jeho blízkost, stávala se v srdci jeho součástí. Milovala ho a on ji, ale oba si uvědomovali to prázdno jež před nimi vyvstávalo ve chvílích, kdy mysleli na budoucnost. On, pán z Rožmberka, vladař jednoho z nejmocnějších rodů Českých, ona, jeho neurozená poddaná. V takových chvílích choulila se v jeho náruči, on jí něžně líbal na uslzené oči a hladil po těch jemných vlasech a oba v těch chvílích prosili Boha aby zastavit čas.
Na místě tom koně zastavil , seskočil ze sedla a vedouc koně dolů, aby se čiré vody napil a trávy napásl, usedl do měkké podušky z jarních trav a opájejíc se krásou údolí, zasnil se. Seděl tak, nevěda jak dlouho, když mu šestý smysl napověděl přítomnost někoho dašího. I kůň zastřihali ušima a zpozornil. Že by nějací loupeživí rytíři ? Což by se odvážili tak hluboko do panství pánů Rožmberských ? Ale kdež, zašustila tráva a zpoza zákruty potoka se ozvalo bečení ovcí. A spolu s ním se vynořilo stádečko a hnáno někým vzadu, blížilo se k žírným pastvinám na břehu řeky. Jošt povstal a zadíval se směrem odkud přibíhaly ovce, následovány jehňaty. Ve chvíli kdy se chystal odvrátit zrak uviděl pasačku jež stádo poháněla. Mladá žena, nevšední krásy, v chudých, ale čistých šatech se s nedbalou elegancí blížila ke břehu. Jošt od ní nemohl odtrhnout zrak ale ona se jen s mírnou úklonou, bez náznaku strachu, usadila nedaleko v trávě a mlčky zaujatě pozorovala jak se pasou ovce, jehňata sají mléko a ve volných chvílích se rozpustile honí okolo potoka.
Oněmělý Jošt se konečně vzpamatoval a vydechl : " Kdo jsi ?" "Anna, dcera mlynářova " odpověděla dívka a usmála se. Jošt se opřel zády o mohutný strom a se zalíbením dívku pozoroval. V tu chvíli se mu zdálo, že krásnější ženu v životě nepotkal. Štíhlá, ale žensky plná postava, do plnosti rozkvetlá poupata ňader, jemné vlasy, neposlušně rozevláté kolem souměrné tváře a jemně zalomených linek obočí nad drahokamy dvou očí, z nichž vyzařovala dobrota, klid a takový zvláštní , na pozadí ukrytý smutek. Ač klidně stál, srdce mu začalo divoce bušit a svět se s ním zatočil. Když se trochu vzpamatoval všiml si, že i Anna si ho se zalíbením po očku prohlíží. Mohl si ji v tu chvíli vzít, byla to jeho poddaná a spravedlnosti, byla li jaká, by se stejně nedovolala, ale tak to nechtěl, nechtěl znesvětit tu krásnou chvíli, kterou mu osud sem, na břeh Vltavy přinesl. Byl najednou tak pln té chvíle že musel, nechtěl-li aby mu srdce vyskočilo z hrudi, vstát a odejít a někde v tichu tu krásu vstřebat. Vstal, pomalu osedlal koně a odjíždějíc zašeptal. "Budeš tu i zítra ? " "Ano pane, chodím sem k potoku každý den" odpověděla dívka a odvrátila se k těm malým, nádherně chlupatým klubíčkům jehňat co pobíhaly všude kolem. "Neohlížej se" říkal si Jošt celou tu chvíli, než dojel k prvním stromům lesa, ale pak to nevydržel a přec se otočil. A na dívčině tváři, v těch očích, z nichž jako by z hloubi úkrytu vystoupil najednou ten smutek na povrch, koulely se dvě veliké slzy...
Dny ubíhaly a Jošt se sem vracel každý ten boží den a Anna zasněně naslouchala jeho rytířským příběhům a básním. Sedávali spolu na útesu nad soutokem potoka s řekou, ona hlavu lehce opřenou o jeho rameno sledovala, jak se stádo klidně pase a vnímajíc jeho blízkost, stávala se v srdci jeho součástí. Milovala ho a on ji, ale oba si uvědomovali to prázdno jež před nimi vyvstávalo ve chvílích, kdy mysleli na budoucnost. On, pán z Rožmberka, vladař jednoho z nejmocnějších rodů Českých, ona, jeho neurozená poddaná. V takových chvílích choulila se v jeho náruči, on jí něžně líbal na uslzené oči a hladil po těch jemných vlasech a oba v těch chvílích prosili Boha aby zastavit čas.
Ptáš se má milá, jak ten příběh skončil ? Našla se v té zdánlivé beznaději cesta i pro ty dva ? Odpovím, ač bych si uměl vysnít tisíc šťastných konců, popravdě. Nevím! Ale je to vůbec důležité ? Není to pravé štěstí už v existenci lásky samé ? Dnes tu na stejném místě sedíme my dva a vůkol nás ruiny mohutného hradu v jehož kamenných zdech je možná ukryto rozuzlení příběhu Anny a Jošta. A nejsme tím pokračováním jejich příběhu nakonec my sami, jen s jinými jmény a v jiném čase ???
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.