Vzbudil mne sluneční svit. To se tak často nestává a tak jsem jen lehounce pootevřel oči a prohlížel si tu hru světla a stínů na dřevěném stropě.
A jak tak ležím, potichu, abych ten hrající si paprsek nevyplašil, lehce se protáhnu a zvednu ruku abych se koukl na hodinky. Ne tedy že by na tom dnes nějak záleželo, ale je to už takový můj malý rituál. A pak jsem to uviděl ! Jak se má ruka ponořila do vodopádu světla, začaly si na ní hrát nějakou prapodivnou hru světlo a stín a já, snad fascinovaný tou hrou, pohyboval jsem s ní v tom hřejivém, slunečním rytmu sem a tam !
A jak jsem si jí tak udiveně prohlížel, vplížila se mi do mysli ta myšlenka: Co všechno ta ruka umí ? Je tak velká a silná a přitom tak citlivá... Dokáže vzít za pořádný trám a lehce, jako pírko, ho zvednout na rameno stejně, jako dokáže pohladit tak, že to pohlazení spíš vytušíš než vycítíš. Dokáže za den přenést několik tun střešních tašek, stejně, jako dokáže chytit hmatník a jemnými přítlaky rozvibrovat struny až se rozezní akord. Dokáže tě stisknout v náručí a přenést tě přes práh, stejně, jako tě dokáže dlouhé minuty laskat.
A přesto to všechno co umí, přes to všechno co dokáže, nedokáže hnout s osudem. Nedokáže změnit čas a postrčit ho o pár let zpět. Je ve své velikosti tak silná a přitom tak slabá...A jak se tak na ni dívám a lehce s ní otáčím, najednou cítím, že otevírám dlaň a v tom slunečním teple ucítím tvůj dotyk. Ne, ještě tě nevidím , jen cítím, cítím jak se ti chvěje dlaň, jak z tebe sálá teplo ztraceného léta, cítím všechno to, co tvá ústa nikdy nevyslovila. Dotýkáš se mně lehounce, jako mávnutím motýlích křídel a já odpovídám.
Zavírám oči a najednou se mi zdá, jako bychom na malý okamžik pohnuli osudem...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.