Maličká...(Little one)

Někdy se přistihuju při myšlence, že bych chtěl být jako ty, oklepat se z tý pitomý dospělosti a být zase aspoň na chvíli dítětem. Žádná očekávání, žádná zklamání, prostě brát svět okolo sebe tak, jak ho život přináší. Jak jsi v té své bezelstnosti a bezbrannosti šťastná. Dokonce i to, co by mne trápilo, ty přijímáš s naprostým klidem. Jen když máš hlad nebo žízeň trochu zavrníš a když ti dám napít či najíst a lahvička za chvíli zeje prázdnotou, zapomeneš na ten nepříjemný pocit a už se zase věnuješ objevování tajů tohoto světa. Každé stéblo, každá kytka je pro tebe novým světadílem, zvoucím k dobrodružným výpravám. Třeba to stéblo. Uchopíš ho do dlaní a zaujatě sleduješ jak se pohybuje. A pak najednou zjistíš, že ten pohyb nějak souvisí s pohyby tvých malých prstíků a tak to zkoušíš zprava i zleva, ohýbat a rovnat, dokud to všechno nepochopíš. A jindy zase zaujatě pozoruješ kočičku jak okolo tebe pobíhá a sem tam se o tebe, svým sametovým kožíškem otře. Nejdřív se, jak hned nevíš co si o tom máš myslet, trochu stáhneš, ale pak ti to nedá a tvá malá ručka se začne pomalu natahovat k té chlupaté kouli, co se usadila vedle tebe v trávě. A pak zjistíš že ten dotyk je příjemný a tak to zkoušíš znova a znova, dokud se to čtyřnohý potěšení nezvedne a neodpeláší. Ale to ty už nevnímáš a zase se zaujetím pozoruješ bílá oblaka jak se honí po modré obloze. A pak koukneš do slunce a intuitivně přimhouříš oči. Ten pohled ti není moc příjemný a tak prostě pootočíš hlavu a věnuješ se dál stéblům té zelené trávy. A když pak už všechny ty taje jarního dne prozkoumáš, natáhneš ke mně ruku a pohledem svých očí mi naznačíš abych tě vzal do náruče. A když už tě pak nesu, unaveně si mi opřeš tu svou malou hlavičku o rameno, rukama se chytíš kolem krku a znavená, jen tak po očku pozoruješ, cože se to tam vzadu za mnou děje.
Jsi šťastná a když to tak vezmu kolem a kolem, jsem v té chvíli šťastný i já. Ono to štěstí totiž bude (jak bys určitě, kdybys uměla mluvit, prohlásila), nejspíš nakažlivý...

...

Píseň zdánlivě mimo ? Kdež, všechno se vším souvisí, to už přece víš, ne?

Ranní snění v D-moll... (Morning dreaming in D-minor)

Ten akord zní možná trochu smutně, ale je plný naděje, plný vnitřního života a vzpomínek na křehké chvíle štěstí. Mé srdce s ním souzní - není, stejně jako on, stavěno na okatou euforii a výbuchy radosti. Na bujaré oslavy a večírky. Ty sřípky šťastných chvil si střádá uvnitř, potichu a nenápadně a těší se jimi pak za dlouhých a bezesných nocí. Jak popsat tu krásu, kdy ještě doznívají poslední tóny písně a zpěv se prodírá ven ochraptělými hlasivkami už jen pomalu a líně. A pak ta mnohonásobná harmonie když ji druhým hlasem znovu oživí první ranní ptáci...Přidáš k nim také ten svůj ? Oheň už jenom doutná ale stále hřeje, stačí jen trochu fouknout a znovu zahoří. A pak dozní i ten poslední akord poslední písně a ty se spolu se svítáním uložíš k spánku. A všechny ty prchavé okamžiky, posbírané potají v zákrutách cest, v textech písní a tichých, téměř neslyšných tónech múz, se začnou pomalu ale jistě proměňovat ve šťastné snění... 

...

Jarní romance s nádechem podzimu...(Spring romance with a touch of autumn)

Vůně šeříku

(Mirastus)

Jaro když připlouvá na vůni šeříku,
podvečer dávnými touhami voní.
Rukou už vrásčitou čas bere za kliku
snažíš se zbytečně stárnoucí básníku
dosáhnout na hřívy divokých koní.

Za lásku platil jsi hodně snad ze zvyku,
naivní romantik jenž tápe v mnohém.
Vzpomínky jak suché květiny v košíku
dříve či později změní se ve mžiku
v zažloutlou pozvánku na schůzku s Bohem.

...

Beznaděj... (No hope)

A tak se dívala, jak slunce pomalu mizí za obzorem a spolu s ním, jako by mizela i poslední naděje. "Bude ještě nějaké zítra ?", honila se v pološeru večera nikým nezodpovězená otázka a ona tu odpověď už vlastně ani nehledala. V duši se jí rozprostřelo prázdno a pomalu v sebe proměňovalo i to něco málo, co z ní ještě zbylo. Stala se součástí přítmí a spolu s každým paprskem jenž zmizel za obzorem, se pomalu vytrácela i ona. Vteřinu po vteřině, minutu po minutě se měnila v pološero, až z celého jejího bytí, ze všeho co kdy vytvořila, co kdy napsala, zůstal jenom jeden jediný povzdech. Někde za ní zašuměl vítr a záda jí pohladil chlad přicházející noci. "To je můj konec" , pomyslela si a odevzdaně zavřela oči. Hodiny skryté za velkým kotoučem vycházející luny, začaly odbíjet devátou a ona nekonečně pomalu, jako by si snad ještě chtěla vychutnat poslední vteřiny svého bytí, vykročila cestou,

 z níž už není návratu...(?)

...

Lauře...

Lauře

Ticho a prázdno jsou

podhoubím bolesti

nestačí každému

vlastní sny pro štěstí

Lásku jež němá je

zůstává bez jména

těžko jen cítí ten

jemuž je určena

Obavy zvolna ji

do černé zahalí

že navždy umlknou

dva snílci zoufalí

V povzdech však ukrytá

naděje prozradí

uhlíky stále žhnou

byť tóny neladí

...