Venku je přítmí. To ta mlha, která se přes noc rozlila do všech koutů lesa, sadů a luk, tady pod Svobodnou Horou, zapříčinila to tmavě mléčné pološero. Zbývá pár minut do východu slunce a ta tajuplná opona stvořená z těch nejjemnějších vodních kapek, protkaná pavučinou ustupující tmy, se začíná lehce, jako by vyslovením nějakého tajemného zaklínadla projasňovat. "Budiž světlo", pronese někdo tam nahoře prastarou formuli a první paprsky slunečního kotouče se začínají nesměle prodírat skrze ten, stále ještě šedivě mléčný závoj mlhy. Slunce se rychle dere nad obzor a do šedivého podkladu začíná štětcem svých paprsků pomalu přimíchávat první barvy. Modrou, žlutou a bílou - barvu života, barvu tepla a barvu čistoty. Stojím na okraji cesty a mlčky pozoruji ten zvláštní úkaz, který se každou vteřinu, v tisíci reprodukcích pomalu proměňuje.Je to takový malý, každodenní zázrak. Ještě je stále zima a mrazivý dech odcházející noci jen zvolna ohřívá ten nepředstavitelně vzdálený, žhavý dárce všeho života. Už začínám na tvářích cítit jeho teplo !
Mlčím a mé oči se dychtivě vpíjí do těch křehkých obrazů, které uprostřed závojů z ranních mlh vytvořily můj soukromý, mrazivě vonící, bleděmodrý svět...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.