Šumava vánoční...

Těším se ! Těším se pokaždé, když zamířím směrem jihozápadním. Je druhý svátek vánoční a už první pohled, ještě z druhé strany našeho kopce, je slibný. Když projíždíme Vimperkem a zamíříme směrem na Kvildu, přijde ale zklamání. Modrá obloha, jakoby mávnutím čarovného proutku mizí a místo ní se objeví, ponuře mlhavá, olověně mrazivá obloha. O kousek výš se přidá i zasněžená, namrzlá cesta a tak se jede krokem. Filipovka ani Modrava nepřináší žádné zlepšení, naopak. Parkoviště na Antýglu placené a tak pokračujeme až na Rokytu. Ta stovka metrů zpátky na Antýgl uběhne jako nic, jen trochu zápasím se stativem, který mi pořád rozepíná zip báglu. Nakonec ho nesu v ruce. Počasí stále mizerné, ale na druhou stranu si říkám, že mi to třeba trochu pomůže natáhnout čas při exponování tekoucí vody. S tou osmičkou clonou, co dá dědek foťák, to stejně ani tak nejspíš žádnej zázrak nebude, ale uvidíme. Údolí Vydry je krásně zamrzlé. Řeka si jako zbloudilý pěšák hledá cestu mezi ohromnými, dohladka ohlazenými kameny, místy porostlými mechem a bíle zasněženými kusy ledu a přitom všem si zpívá svou houpavě šumivou píseň. Mrzne až praští ale zima mi není, jsem tak zabrán do toho kouzlení s nastavováním expozice, že si té zimy nijak nevšímám. Všude kolem ticho a lidí, co projdou kolem, je opravdu poskrovnu. Někteří mne nejspíš, ve chvílích kdy si hraju se stativem a nastavením někde dole na břehu řeky, ani nevidí. Je mi fajn, nespěchám a dýchám tu atmosféru nádherné řeky. Po půldruhém kilometru chůze, která mi díky stálému odskakování si k řece zabírá téměř dvě hodiny, jsem konečně u Klostermannova mostu (v dobách kdy jsem tu byl naposledy, ještě nestál) a loučím se s řekou. Tahle trasa nahoru od řeky je pro mne premiérou. Cestu nahoru na Hrádky a Hrádky samotné, znám jen z románů Karla Klostermanna. Jsem dost zvědavej a tak se líně ploužím do kopce v očekávání, jaké že překvapení mne nahoře čeká. Když míjím hranici lesa, ocitám se na zničeho nic sluncem prozářených loukách, s krásnými roubenými chalupami. Je to nádhera. Dýchá na mne z toho pohledu historie, klid, vyrovnanost, pokoj ! Kdyby nebyla zima, lehnu si do trávy a do večera koukám na to nádherné místo a na to, jak se po obloze líně honí beránky. Cesta zpátky na Rokytu, prodloužená malým sejítím ze značené cesty je pohodová. Než se ponořím do lesa odběhnu ještě kouknout na Klostermannův "Kamenný dům". Ten je ale zklamáním. Dům, notně po těch letech poznamenaný socialistickým realismem ani nemá cenu fotit. Přístě si tu odbočku odpustím. Někde uprostřed lesa, cestou na Rokytu, ztrácím značku a tak mně zbytek cesty vede navigace v mobilu. Matně si vzpomínám na doby, kdy jsme chodili podle papírových map a mnohdy se trápili s určováním aktuální polohy. Tenkrát většinu problematických situací řešil orientační smysl a cit. Dnes je všechno o hodně snazší. Na Rokytě čeká další překvapení. Obloha se opět zatahuje do smutna a zbytek cesty, přes Prášily na Rovinu, na pozdní oběd či časnou večeři, probíhá jako za neprostupnou, mlhavě mrazivou oponou. Nestěžuju si, Šumava je nádherná ve všech svých tvářích a po tom krásném dnu je závěr u dobrého jídla, dortíku a kafíčka jako vánoční pohlazení po duši. Než opustíme tenhle milý kout země, ještě si odskočíme na svou oblíbenou Pustinu. Ten dům ač již notně poznamenaný věkem stále ještě stojí a statečně se rve s přírodou. Díry ve střeše se zvětšují, dřevo hnije a láme se. Jak dlouho ještě ? Věříme mu, bez něj by tu bylo pusto...

...