Křemelná...

Jaro bylo už vlastně na půl cestě, když jsem se vypravil tam, kde to mám nejraději. Vlastně ani nedokážu říci proč. Možná proto že tahle řeka se jako křivka, ve svých meandrech, klikatí celým mým žitím. Fotografie, byť sebedokonalejší prostě není schopna zachytit vše to, co oči vidí, uši slyší a čich cítí. Slova, ať už sebelépe poskládaná, nikdy nedokážou popsat, co se odehrává v duši. Je to tak osobní, tak veliké, tak neuchopitelné. Cesta od Paštěckého mostu k dolním Paštím, jako by se nějak zkrátila, svah od Otavy nahoru jako by se narovnal. Jen jsem tak šel, vychutnával si ptačí zpěv a tu paletu barev jež se všude okolo začala rozlévat. U Kapličky malé zastavení, ztišení a potom cesta ke středním Paštím a po několik set let staré cestě, pak dolů k řece. Procházel jsem ta místa z dřívějšího času a ten současný, jako by se najednou zastavil a pomalu, pozvolna se začal vracet. Těžko popsat jak dlouho jsem se díval do vln, táním sněhu zdivočelé, milované řeky. Jak dlouho jsem seděl na kameni a pozoroval ten nikdy nekončící příběh, odehrávající se v jejích peřejích. Jak dlouho jsem poslouchal tu přenádhernou symfonii přicházejícího jara. Cesta pokračovala dál, Střední Paště, Dolní paště, Hornická kaplička, Ebenwiese, Wunderbach. Každé z těch míst má své jedinečné kouzlo, svou dlouhou historii, která, když člověk jen chvíli naslouchá, k němu potichu, téměř neslyšně promlouvá. Ne, není to útěk, je to žití, je to soulad, je to nirvána. Je to obraz světa, takový, jaký bych ho chtěl mít, takový, který by konečně aspoň na chvíli, s mou duší harmonicky souzněl...

...