pondělí 20. března 2017

Třináctistovka :) (Thirteen hundred altitude)


Těm, jejichž svět zůstal nějakým smutným řízením osudu sevřen někde mezi domovem, pracovištěm, peněženkou a supermarketem, musím už dopředu avizovat, že dnes se tu žádné zelené papírky opravdu rozdávat nebudou. Jedná se totiž, jak mi děda prozradil, o metry nadmořské výšky, které v našich šumavských podmínkách, představují už docela slušný kopec a  ten, jak jsem později pochopila, může komukoliv z vás přinést mnohem více radosti a štěstí, než těch třináct zelených papírků v peněžence. Ale abych se nezaplétala do filozofických úvah, které, jak jistě chápete, v mých dvou a dědovo přespadesáti letech ještě nemohou být logicky zcela vyzrálé, vrátím se zpátky k tomu šumavskému kopci co se jmenuje Boubín, na nějž jsme dostali zálusk.




První část cesty z Kubovy Huti, probíhala podle našich představ. Sněhu na cestě naštěstí nebylo mnoho a protože jsme kočár pro jistotu nechali v autě, šlapali jsme všichni pěkně po svých. Všechno se změnilo ve chvíli, kdy se cesta vnořila do lesa na severní straně hory. Sněhu, jakoby mávnutím čarovného proutku, přibylo a chůze začala být mnohem namáhavější. Nejvíc jsem to cítila samozřejmě já, protože v místech, kde ostatním sahal sníh jen mírně nad kotníky, mně sahal až do půli lýtek. Z těch našich vejletků jsem už ale trochu trénovaná a tak jsem to dávala vcelku dobře. Nakonec děda usoudil, že by mne mohl chvíli nést a tak si ke svému pětikilovému batohu, posadil na ramena ještě mně, patnáctikilovou holčičku. Mně se to náramně líbílo, to je jasný, ale jak se kopec stával strmějším a strmějším, začal děda pozvolna funět jako medvědice v říji a čím dál tím častěji se zastavoval aby popadl dech. No to víte, že jsem ho dlouho netrápila a za chvíli jsem šlapala zase po svých, chvíli poté mně  nesla ta teta, co má stejně krásný jméno jako já, pak zase děda a tak jsme se pozvolna, krok za krokem blížili k cíli.






Tyhle šumavské kopce mají tedy něco do sebe. Je tu náramný klid, čistý vzduch a ze všeho okolo na vás dýchá taková ta zvláštně nepopsatelná pohoda. Záhy jsem zjistila, že když si člověk trochu víc dupne, tak se ten sníh krásně rozlétne okolo a pod nohou zůstane hluboká stopa. Tak jsem začala dupat jako sloní mládě, až mně děda musel zarazit, protože bych brzy byla během chvíle celá promáčená. Naštěstí už jsem rozumná holčička a tak jsem si to nakonec nechala vymluvit a věnovala se zeleným větvičkám malých smrčků. To je vám taková nádhera ! 




Část cesty před námi také šel nějaký jiný děda s jinou holčičkou a věřte mi nebo ne, stejně jako ten můj děda mně i ten druhý děda si tu svojí holčičku vedl za ruku. My jme to ale samozřejmě být nemohli, protože cesta není žádné zrcadlo a tenhle jinej děda a jiná holčička byli navíc celičcí, dočista černí což my s dědou nejsme, protože jsme naopak celí barevní...




Namrzlé dřevěné schody co vedou k hřebenové partii jsem šlapala pěkně sama. No výkon to byl pořádnej, zkuste si vyšlápnout padesátku schodů, z nichž každý vám sahá nad kolena. Ještěže mně děda pořád držel za obě ruce a občas mi malinko pomohl.




Výhledy ze zasněženého hřebenu byly nádherné...




Ještě lepší byl ale teploučký kožíšek naší Gyry, jíž jsem se přidržovala. Bylo to mnohem pohodlnější, protože Gyra je mnohem menší než ostatní dospěláci, tím pádem nemusím tolik zvedat ruku a ta naše psová má na svých čtyřech nohách, také mnohem větší stabilitu než ostatní. Dokonce jsem se naučila vyslovovat její jméno, jen jsem si za "R" dosadila mnohem jednodušší "J". 








A to už jsem s mojí tetou a Gyrou na vrcholu, unavená sice trochu, leč šťastná jak blecha.




Nahoru na rozhlednu mně ale děda raději vynesl v náručí, prý abych měla dost sil na zpáteční cestu :) Pravdou je, že tam už, jak se začala zatahovat obloha mraky, dost fučel studený vítr, ale za to byl všude parádní rozhled.







Dolů už to šlo mnohem rychleji a snáz a kdybych si teda přístě mohla vybrat, přimlouvala bych se,  abych ty kopce mohla chodit jen seshora dolů :)




A to je vlastně všechno. Vylézt na tak vysoký kopec je sice hóódně náročný a únavný a po návratu domů budete spát jako mimino (jak já), ale jedno velké  pozitivum ty vejletky do kopců dozajista mají. Po takovém zážitku vám toho uvnitř zůstane mnohem víc, než jen prázdná peněženka po návštěvě supermarketu...

Papa

...




Okomentovat