Taje sníh a sluneční paprsky začínají pomalu a jakoby nesměle rozsvěcet barvy, donedávna ještě skryté pod bílou peřinou. Tráva dostává zelenou, obloha modrobílou a v nehybných hladinách rybníků, v údolí pod Svobodnou horou, se stejně jako v zrcadlech všechny ty barvy promíchávají v neskutečně krásné obrazy. Na kmenech starých vrb už zase sedí vodníci a co chvíli, počítajíc své duší bohatství, zasněně pozorují soustředné kruhy na hladině, to jak se jejich oploutvení svěřenci tu a tam začínají vydávat ode dna vzhůru k obloze. Ptáci donedávna ještě mlčenliví už zase křičí někde vysoko v korunách stromů a lehký vánek zpříjemňuje ten, v těchto dnech jistě nečekaný sluneční žár. Ten lenivý klid a vyrovnanost se pak pozvolna, jako přes kopírák, zapisuje i do našich duší. Přicházíme k Blanici a už zdáli vidíme na podzim nedokončenou práci bobří rodinky. To vzrostlá bříza, zlomená jen kousek nad zemí prozrazuje, že tu někde ve svém vodním hradu zimují. Je pozdní odpoledne, slunce se sklání nad Haniperkem a do údolí řeky se pozvolna snáší podvečer. Jez si šumí dál svou nekonečnou, tesknou melodii a já se, přicházejíc k trati jež směřuje někam k jižním šumavským kopcům, skláním, abych zachytil odraz slunce v těch dvou, někde za mostem zdánlivě se sbíhajících pásech kolejnic. Za chvíli ale i sem dorazí stále se prodlužující stíny a tak šplháme nahoru do kopce, abychom zachytili jeho poslední hřejivé paprsky. Ze shora je vidět do dálky, až někam k hraničním hřebenům mé milované Šumavy a tak, pozorujíc jak se slunce zlehka blíží k obzoru, stojíme a všemi smysly vstřebáváme ten nečekaně teplý, únorový dotek jara...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.