Nádherná sobota, po tom týdnu plném deště je jako balzám na nervy a taky na duší. Připadá mi jako by se ta záře přelila i do mě. Najednou se cítím lehký a skoro průhledný (nechte si ty úšklebky, tuky se nepočítají :). Nu což, jaro volá a láká a tak vyrazíme. Vždy přemýšlím, jak je krásné, když se někdo stará o ten svůj kousek země, vyseče tu poblázněnou trávu, vysadí kytky a na hladinu pošle na předlouhou plavbu listy leknínů. Je to ta krása sama o sobě, která je mu pak odměnou za tu práci...
"Ahoj hade", chce se mi říci té užovce kterou malá Maggie objeví nataženou přes cestu. Já jí překročil a vůbec si jí nevšiml ! Tohle mě trápí, kolik důležitých věcí takhle v životě přehlídnu a sám sebe se tak připravím o to potěšení z pohledu na tu krásu, co mi příroda každý ten boží den předkládá. Co už, o to víc se jí pak věnuji s objektivem ohnutý v pokorné úkloně až k zemi. Ona leží, nemluví a já vlastně taky ne, je to takové tiché, mlčenlivé souznění..
"Jakpak se asi jmenuješ kytko" ? Nádherná..., chvíli si hraju s objektivem svého přítele a najednou mi z ničeho nic za zády frkne kůň. Stojí za mnou tři hnědáci, vysocí, štíhlí a krásní s neméně krásnými holčinami v sedlech, které trpělivě, s úsměvy na rtech očekávají, až se z té cesty odvalím. Jsem z toho tak zmaten že úplně zapomenu vyfotit ta nádherná stvoření. Člověk a kůň, jak blízko to má k sobě a jak nádherně se to doplňuje, je to jako splynutí dvou těl do jednoho. (Tuším, že ten pocit historie ve své bezbřehé fantazii nazvala kentaurem).
Hastrman si o kus níž hlídá vodní hladinu, která chvílemi připomíná zrcadlo, občas něco zabručí směrem ke kačce, která sedí jako věrný pes vedle něho a po očku pozoruje co on na to. Ten sedí, skoro se nehýbá a mlčky si bafá ze své dýmky oblaka voňavého dýmu. Je zvláštní, kolik slov lze vyslovit mlčením. Mlčení je vůbec zvláštní stav, někdy je to nepřítomnost, někdy souznění. Rozumím jim oběma, možná proto, že je jim v tuhle chvíli fajn, stejně jako mně.
Blížíme se dolů, k Blanici a tady u starého, opuštěného stavení stojí letitá studna. Možná že pořád ještě čeká na tu chvíli, až někdo chytí do svých mozolnatých rukou tu páku a zapumpuje s ní nahoru a dolů , aby z hrdla vytryskl pramen vody a padajíc dolů do trávy, svlažil zemi. Mozolnatých rukou ubývá, a tak ani nevím, jestli se ještě někdy dočká. Já se tedy její klid porušit nechystám, možná spí a zdá se jí krásný sen z dob, kdy ještě byla mladá...
A ke studni patří dům, zarostlý v divoce rostoucí trávě, mlčky se slepými okny bez tabulek, hledící vstříc k cestě , jestli se ještě někdy nevrátí někdo, kdo mu zase dá život. Střecha, trámy, okna, to vše se časem změní na prach a jen ty kameny tu zůstanou stát jako věčná vzpomínka na jeho bývalou slávu. Má štěstí, ty kameny jsou věčné, naopak my lidé zmizíme a nezbude po nás nic než pár vzácných vzpomínek a při troše štěstí pár vět v omšelých listech knihy ležící někde na půdě...
Houkání vlaku mě donutí vstát ve chvíli, kdy se koukajíc po koleji snažím dohlédnout až tam, kde možná někde v dálce končí. Připomíná mi tu mou životní pouť, někde začne, potom dlouho, předlouho ubíhá krajinou, aby někde v dálce, v budoucnosti spatřila svůj konec . Jsou na ní rovné a rychlé úseky, ale záhy se mění v plno zatáček, jako by kličkovala před neúnavným osudem v naději že jednou, někdy v budoucnu potká svůj vysněný cíl...
A stejně tak i řeka ! Začíná jako pramen někde v horách a později, jak putuje krajinou přibývá, aby se proměnila v potok, řeku, veletok a na konci své dlouhé cesty se rozplynula v moři a nezbylo z ní zhola nic, jen příběhy, teskné písně a vzpomínky :)
Mosty, ty spojnice dvou břehů! Jak důležité jsou pro vlaky, auta i osudy, jak důležitá jsou jejich ramena, klenoucí se v odvážných obloucích nad vodními toky, údolími a rozdíly povah. Jsou to ony, jež umožňují cestám pokračovat dál beze strachu z vodní masy, z hlubiny , z nedorozumění. Jsou symbolem a výrazem lidského ducha v jeho nezlomné, neutuchající touze jít dál...
Jdu po pražcích a naslouchám vlaku, jehož dunění se ztrácí někde v zákrutě kolejí a najednou mě zaujme ona, drobná květina choulící se ke starému dřevěnému pražci, jakoby v obavě z toho, aby jí ta těžká železná kola dunící šílenou rychlostí někam, kde je jejich cíl, nerozmačkala. Ta křehká krása uprostřed toho dunícího pekla je vlastně symbolická. A je to možná právě ona, pro kterou má smysl i v té džungli lidského sobectví žít..
Nebe zahaluje mrak, ale ani ta hrozící bouřka mě nevyvede z pohody. Cestou natrháme pár prvních třešní a vychutnávajíc si tu jejich sladkou chuť, blížíme se cestou přes louky k lesu tam, kde nás střechou chráněná lavička pomůže skrýt se před proudy vod padajících z nebe. Obloha nakonec jen pohrozila a tmavé mraky se zase ve svých nekonečných proměnách převtělily v modrou oblohu.
Starý židovský hřbitov, snící si svůj věčný sen tady daleko od města, opuštěn a zapomenut. Staré rovy jako věčná připomínka dávno prožitých osudů, lásek a bolestí. Není tu už, kdo by nosil kytky ke kamenným deskám a zapaloval svíce ve vzpomínkách na ty, jež už tu dávno nejsou. A přece, tam kde zklame člověk, jemuž jeho křehký život nedovolí věčně oživovat vzpomínky, přichází matka příroda , aby položila kytky jako vzpomínku na lidský dech, vzpomínku na tu letmou chvíli, která jim byla dána, aby žili, milovali a snili...
Ještě jsem tady, ještě pořád sedím na lavičce a dívám se dolů na obrysy města tam, kde se znovu a znovu rodí a umírají nové osudy, nové cesty, nové sny.....
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.