Sny se zdají každému a je to dobře - problém nastává ve chvíli, kdy se sen s životem propletou natolik, že už nejdou oddělit...
Ta noc byla bezesná a v okamžiku, když jsem poprvé otevřel oči, uviděl jsem měsíc - jeho odvrácenou stranu. Nevím, jak se to mohlo stát, ale podvědomě jsem cítil, že i já se ocitl na druhé, odvrácené straně života. Zabolelo to a tak jsem rychle zase oči zavřel. Bolest přešla a mnou začala prostupovat rovnováha - smíření...Bylo to čím dál tím krásnější, ale ve spáncích mi začala tepat zvědavost a nezodpovězené otázky...Opustil jsem ten vnitřní ráj a znovu otevřel oči. Stál jsem teď na rozkvetlé louce a vlasy mi čechral vlahý jarní větřík. Mezi loukami vedla cesta, po obou stranách lemována rozkvetlou třešňovou alejí. Končila někde u lesa, u vysoké kamenné zdi, v jejímž středu se černal otvor brány, chráněný dvojicí mohutných, široce do stran rozvětvených lip. Najednou jsem dole od vesnice zahlédl nějaký pohyb. Zaostřil jsem na tu stranu a uviděl jsem průvod. V čele, hned za křížem neseným knězem jel vůz tažený párem černých koní se zlatými postroji a za ním několik lidí v černém. Přiblížil jsem se k té cestě v místě, kde se úvoz za staletí vyježděnými kolejemi hluboce zařízl do terénu a ve chvíli kdy mne vůz míjel, jsem z té výše přes skleněné víko uviděl tvář toho člověka. Byla mi nějak povědomá a já v paměti hledal, kde jsem ji jen viděl. Ta tvář, ten klidný úsměv. "Vždyť jsem to já" blesklo mi najednou hlavou a bylo to tak ! Na tom voze, taženém krásným dvojspřežím, pod tím skleněným víkem, jsem ležel a snil svůj věčný sen já sám !!!
"Tak to máš za sebou", pronesl jsem s povzdechem sám k sobě a ani trochu mi to nepřišlo divné. "Celý život jsi s něčím zápasil a teď máš konečně klid ". Mezi tím se vůz vzdálil a já si začal prohlížet tváře lidí, co šli za ním. Nejbližší rodina a pár přátel...Slzy v očích, smutek ve tvářích - ne to nebyla maska - byl to skutečný prožitek - byl to dotek druhé strany. Krátký průvod končil a na úplném konci, několik kroků za ostatními jsi šla pomalu i ty. V ruce jsi nesla kytici malých, bleděmodrých kvítků a nebyla jsi smutná, ani slzy ti po tvářích netekly , dokonce se zdálo, že se trochu usmíváš. A jak jsi se blížila, viděl jsem jasně i tvé myšlenky. Byly plné vzpomínek - proto ten úsměv - vzpomínky bývají dobré, lepší než život sám...
Odcházel jsem (taky s úsměvem) do dalšího života a ohlédl se za sebe s otázkou. "Co zbylo ? Zbylo jen to dobré a bylo toho dost ? Využil jsem těch pár chvil v nekonečnu věčnosti opravdu na plno ? " Otázky bez odpovědí a odpovědi bez otázek - kolikráte bychom museli prožít své životy znovu, abychom v nich nalezli vše, co jsme kdy hledali ? V hlavě se mi promítá celý můj život, ne nepodobný dobrodružnému filmu a já vše najednou vidím nějak jinak - z nadhledu. Najednou nacházím ty nikdy nenalezené odpovědi a vidím i své slabosti, jak ve svém prudkém, nesmyslném rytmu mění můj osud (k horšímu ?). A najednou čtu a chápu i myšlenky tvé - tvé já. Co jsem tu vlastně zanechal - dítě, dům, zasazený strom, možná pár básní a dvě knihy které nikdo nečetl - možná pár pohlazení a nikdy nevyřčených vět. Pár myšlenek, které už nikdo nikdy nepochopí - možná právě proto, že by je musel znovu prožít sám. A život půjde dál... Ve smutku i v radosti - v slzách i v úsměvech. S písní o naději a milou snad vzpomínkou v srdcích...
Odvrátil jsem svou tvář a vydal se cestou na druhý břeh a znovu jsem zavřel oči, abych opět uviděl tu odvrácenou tvář luny - to smíření, k němuž jsem se celý život upínal. Na konci své cesty jsem tak nakonec nalezl i harmonii ! To abych mohl, s láskou v srdci, říct :
"Tak to máš za sebou", pronesl jsem s povzdechem sám k sobě a ani trochu mi to nepřišlo divné. "Celý život jsi s něčím zápasil a teď máš konečně klid ". Mezi tím se vůz vzdálil a já si začal prohlížet tváře lidí, co šli za ním. Nejbližší rodina a pár přátel...Slzy v očích, smutek ve tvářích - ne to nebyla maska - byl to skutečný prožitek - byl to dotek druhé strany. Krátký průvod končil a na úplném konci, několik kroků za ostatními jsi šla pomalu i ty. V ruce jsi nesla kytici malých, bleděmodrých kvítků a nebyla jsi smutná, ani slzy ti po tvářích netekly , dokonce se zdálo, že se trochu usmíváš. A jak jsi se blížila, viděl jsem jasně i tvé myšlenky. Byly plné vzpomínek - proto ten úsměv - vzpomínky bývají dobré, lepší než život sám...
Odcházel jsem (taky s úsměvem) do dalšího života a ohlédl se za sebe s otázkou. "Co zbylo ? Zbylo jen to dobré a bylo toho dost ? Využil jsem těch pár chvil v nekonečnu věčnosti opravdu na plno ? " Otázky bez odpovědí a odpovědi bez otázek - kolikráte bychom museli prožít své životy znovu, abychom v nich nalezli vše, co jsme kdy hledali ? V hlavě se mi promítá celý můj život, ne nepodobný dobrodružnému filmu a já vše najednou vidím nějak jinak - z nadhledu. Najednou nacházím ty nikdy nenalezené odpovědi a vidím i své slabosti, jak ve svém prudkém, nesmyslném rytmu mění můj osud (k horšímu ?). A najednou čtu a chápu i myšlenky tvé - tvé já. Co jsem tu vlastně zanechal - dítě, dům, zasazený strom, možná pár básní a dvě knihy které nikdo nečetl - možná pár pohlazení a nikdy nevyřčených vět. Pár myšlenek, které už nikdo nikdy nepochopí - možná právě proto, že by je musel znovu prožít sám. A život půjde dál... Ve smutku i v radosti - v slzách i v úsměvech. S písní o naději a milou snad vzpomínkou v srdcích...
Odvrátil jsem svou tvář a vydal se cestou na druhý břeh a znovu jsem zavřel oči, abych opět uviděl tu odvrácenou tvář luny - to smíření, k němuž jsem se celý život upínal. Na konci své cesty jsem tak nakonec nalezl i harmonii ! To abych mohl, s láskou v srdci, říct :
..."sbohem"...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.