Tak já vám teda něco povim. Už chodím :) No a jelikož (ač stále ještě trochu nejistě) chodím, jsem spokojená, páč chození je strašně dobrá věc. Jen si to představte : Žádný ponižující batolení po čtyřech. Kam chci tam si dojdu a když se mi někde nelíbí, prostě zase odejdu. Chození je osvobozující - jste najednou zničeho nic pány svého prostoru a ten , světe div se, stejně jako já, každé ráno o malilinkatý kousek poporoste. Ale abych nemluvila jen o sobě. Děda s babi mne zase jednou vzali do Zoo na Hluboké a protože to tam už znám a taky to tam mám ráda, těšila jsem se na ten vejletek už od toho Božího rána. Tedy ne že bych vstávala ráno, to teda ne - já si ráda pospim, ale jelikož desátá až jedenáctá je pro mne ten správný začátek dne, říkám tomu času prostě ráno i když tou dobou, alespoň u nás , už dávno to doopravdický ráno nejni. Ráno neráno, prostě vyjeli jsme a po pár desítkách kilometrů jsme se ocitli na místě. Nebudete mi věřit jaké to je, se po roku v kočárku moci volně pohybovat. Tedy ne že bych si byla každým krokem úplně jistá, ale nakonec vše dobře dopadlo (co koukáš - ne na zem :). Dědu sice trochu bolely záda, jak se ke mně, o tři patra nižší holčičce pořád nakláněl a zachraňoval mé nejistoty, ale nakonec byl i on stejně jako já šťastný - páč stěstí není nutný hledat ve velkých věcech - ale třeba jen v tom, že za zády máte někoho, kdo stojíc mlčky v pozadí, dá vám svobodu pohybu, ale když potřebujete, ucítíte jeho pevnou dlaň...
...
Venku se smráká ale další dobrý den už je na cestě...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.