Někdy, když je všeho moc a práce a myšlenky přetékají, je třeba říci dost a vylézt na kopec. A když už na kopec, tak nejlíp na nějakej pořádnej a když už pořádnej, tak někde na Šumavě. A tak jsem sbalil saky paky, kytaru a pár vzpomínek zapsaných do zpěvníků (bez nich dnes už ani ránu) a vyrazil ke kamarádovi na jeho boudu pod lesem. Bouřka přišla záhy, ale což o to. V boudě bylo sucho a teplo a dolů do údolí se mezi bouřkovými mraky a dešťovými kapkami bušícími do plechové střechy, táhly otevřenými dveřmi tklivé tóny dvou kytar a dvou hlasů. A čas se zastavil a najednou, jakoby se začal vracet zpět. A léta ubíhala, až se zastavila někde o dvacetpět let zpátky. Druhá, třetí, dvacátá nedvědovka - jedna za druhou, pěkně tak, jak kdysi před léty byly zapsány do zpěvníku. (Víš kdy jsem naposled naladil kytaru ?) A sobotní odpoledne se proměnilo v podvečer a ten zas, jak slunce pohladilo vrcholky Boubína a Bobíka, v přítmí. A to přítmí, snad kouzlem nějaké můzy, začalo přetvářet myšlenky do vzpomínek a vzpomínky do snů a sny do zadumaného ticha...
V noci pak, když doma uléhám, ještě mi v uších doznívají ty písně - třeba zrovna ta o jedné sedmikrásce...
Dobrou noc ... good night ... bonne nuit ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.