Vejtřaska...

Někdy si přijdu jako ona. Stejně starý, stejně otlučený životem a stále, dokonce i po té hromadě let jakž - takž funkční. Bude v tom asi nějaký kouzlo. Třeba dnes ráno - otočíte klíčkem - takovým tím traktorovým - žádná elektronika, a on se začne pomalu, ale jistě protáčet startér, občas to škytne,  ale nakonec stejně nic. Tak to zkusíte podruhý, potřetí a najednou si motor něco zabrblá a naskočí. Nejdřív, než se promažou všechny jeho díly, je to pořádnej kravál, ale pak se motor jakoby zklidní, a dýzl si začne (trochu hlasitěji) zpívat svou oblíbenou písničku - třeba zrovna tu, co je na konci. A pak příjde pracovní den, motor se dostane do otáček a auto se spolehlivě škrábe i tam, kde by většina dnešních off - roadů neměla nejmenší šanci. (Dnes se vůbec drtivá většina věcí (a lidí) dělá jen na oko, "držáci" jaksi vymřeli). A pak celý ten dlouhý den tahá klády z lesa - bez odpočinku, bez oddechu. Je to stejné  , jako když už nemůžete. Zatnete zuby a dáte ještě jednou tolik. K večeru, když se slunko odebere svojí obvyklou cestou na západ, se zastaví někde uprostřed lesa, zmlkne a zhluboka se nadechne toho čistýho vzduchu, kterýho je najednou všude okolo plno a pak sklopí víčka svých odřených reflektorů, naposledy mrkne na šeřící se oblohu někde vysoko v korunách stromů a uloží se k spánku. A s přicházejícím večerem začne jemně mrholit a déšť sílí a ona utahaná jako kotě,     

                                                                          spí...spí...spí...

...