Dopisy Lauře... Crikvenica (Letters to Laura)

Drahá Lauro

Byl jsem pár dnů nemocen, možná mi uškodila ta přemíra sluníčka. Dnes jsem se konečně trochu vzpamatoval a vyjel na kratší výlet. Pamatuješ jak jsme spolu předloni byli na tom klavírním koncertě ? Seděli jsme v kavárně popíjeli kávu a naslouchali těm vlnám nádherné hudby. Jistě, to se nedá zapomenout. Dnešek mi to připomněl, ale zase pěkně popořádku. Ještě nejsem zcela zdráv a tak jsem si jako dnešní cíl vybral nepříliš vzdálené město Crikvenica. Vyjel jsem až po obědě, ale to vcelku nehrálo roli, protože času bylo dost. Docela jsem se těšil, jednak že budu zase venku, jednak že poznám město, které je tolik vyhlášené zvláště mezi českými turisty. Jaké bylo moje překvapení když jsem procházel ulicemi ! Ohromil mne počet všudepřítomných lidí, ale město samo nikoliv. Nevím jestli to bylo mými pocity po nemoci či skutečným stavem, ale poprvé tady v tomto cizím světě jsem pocítil zklamání. Město samo je vtěsnáno do údolí mezi dvěma kopci a vysoko nad jeho východním okrajem vede viadukt který prakticky odřezává pohled na hory v pozadí. Kdysi jistě krásné historické centrum je jak rakovinou prolezlé socialistickým realismem. Cestou nahoru ke kostelu jsem se potěšil několika klidnými uličkami ale kostel sám doslova sevřený okolní zástavbou mne nijak nenadchnul. Snad jen jeho věž, stále ještě se hrdě tyčící do výšky a viditelná téměř odevšad, jako by mu vracela dávno zašlou slávu. Město samo o sobě působí chaoticky, neupraveně, špinavě. Jedinou oázou klidu a krásy jsou snad jen parky a kus nábřežní promenády.  Při odjezdu (uspíšeném) takřka symbolicky pršelo, taky mi bylo smutno. Cestou domů se už začalo smrákat a protože jsem byl po tolika dnech bez pohybu odpočatý rozhodl jsem se, že navštívím historické centru Senje. Dýchlo na mne úplně jinou atmosférou. Ne že by tu byly všechny domy opravené, ale vše na mně působilo tak nějak autenticky. Spoře osvětlené úzké uličky křižující prostor mezi půlkruhem hradeb, tichá hudba linoucí se z kaváren a konob, přístav s pohupujícími se rybářskými čluny. Prostě místo kde se zastavil čas. Nemohl jsem se ho nasytit a tak jsem dál a dál bezcílně bloudil uličkami odbočujíc na malých náměstích zcela náhodně a dýchal tu atmosféru dávno zašlých časů. Procházel jsem zrovna jednou uličkou v níž by si ani nerozpažila obě paže, když jsem zaslechl nějaký hlas. Zastavil jsem se a naslouchal a v tu chvíli se mi snad zdálo, jakoby někde vepředu, ve spleti těch uliček, zpívali andělé. Znáš mne, jsem zvědavý a krása mne přitahuje a tak i tady na mne ten hlas působil jako zpěv sirén na Odyssea, vracejícího se z Tróje. Šel jsem po hlase tou uličkou a pak další a další až jsem se ocitl na malém náměstíčku, ze tří stran sevřeném starými domy. Čtvrtou stranu dokresloval masivní portál chrámu jemuž se ztrácejíc někde v temné obloze, vévodila mohutná, vysoká věž. Náměstíčko bylo potemnělé, nasvícené jen mdlým světlem několika lamp a uprostřed toho tmavého portálu z interiéru jasně rozzářeným obdelníkem dveří, jež spolu s těmi andělskými tóny, jež se linuly  odněkud z nitra, jakoby zval dál, ke vstupu do ráje. Usedl jsem na kamenný schod na protilehlé straně náměstí a nechal se tou atmosférou zcela unést. Seděl jsem tak snad hodinu !  Hlasy v historických skladbách se střídaly, podpořené tóny klavíru a mne se zdálo , jako bych se propadl o desítky století v čase zpět. Zvláštní, probralo mne až ticho. Zvon i hodiny na věži prozradily že odbila desátá a ze stále ještě jasně osvětleného obdelníku dveří, se jako příslib naděje, začaly všemi směry do úzkých uliček, trousit lidské stíny. Možná to byl sen, možná to bylo jen únavou způsobenou odcházející nemocí, ale zdálo se mi, jako by ty stíny do toho potemnělého města vnesly světlo té anděly prozářené chvíle. Probral mne až chlad kamenného stupně na němž jsem seděl a tak jsem se pomalu vydal k domovu. Usínal jsem ze vzpomínkou na tebe a ten dotyk ráje. 

Je téměř jisté, milá Lauro, že nás v životě potkají smutné dny plné zklamání a bolesti, ale ty tóny, to světlo nečekaných okamžiků co čas od času přichází,  snad odněkud z nadoblačných výšin, se vždy odněkud vynoří a my, jdouce s nadějí za ním, jsme poznenáhlu uzdraveni.

Měj krásné sny

Tvůj F.

...