Dopisy Lauře... Velebity (Letters to Laura)

Drahá Lauro...

Dnešní ráno bylo po tom nočním dešti trochu uplakané a chlad té noci, jako by natahoval svá chapadla i do svítání. Slunce se však nevzdávalo a vytrvale si hledalo skulinku v oblacích - někudy to přeci musí jít ! S ránem tě nejprve opouštějí sny, které jako peřinou, pomalu přikryje tu syrová, tu hřejivá realita dne. Sedl jsem si na terasu a pozoroval to dění na hladině mořské a na obloze - jak blízko k sobě ta hladina a obloha při pohledu zdálky mají a přesto se nikdy se nedotknou ! Jsou jako dvě strany jedné mince. Navždy sami - navždy spolu ! Pohled na předpovědní mapu mne trochu znepokojil ale nakonec jsem se po včerejším dnu, prožitém ve městech, rozhodl pro hory.

Hory mají své nesmazatelné kouzlo a je úplně jedno jestli prší (pláč), topí se v mlze (hledání), tonou v tichu příšeří (zamyšlení) a nebo jásají ve svitu slunečních paprsků (štěstí). Hory jsou jako tvá duše - tajemné, tiché, nedobytné ale šíleně, ve své nepřístupnosti, krásné. Už příjezd do krajiny plné skal,  luk plných květů a jehličnatých stromů, byl ohromující o to víc, že vítr přes údolí a vrcholky kopců, honil cáry mlh, jako by se mi ta krajina chtěla oddávat jen pomalu a postupně. Z těch nadýchaných chomáčků mlhy se začaly nejprve vynořovat zákruty cest, krásně zelené louky a na konec i hradba stromů a nad ní bílé vrcholky hor. Trasu jsem měl v hlavě a tak první kroky vedly k nedaleké botanické zahradě. Hmm, zahradě - ta dávná vzpomínka na botanickou zahradu na Karlově, by tě při pohledu na tu místní zmýlila, žádné skleníky, žádné palmy. Představ si půlkruh tisícimetrových vrcholů spojených hřebenem a uprostřed toho prstence, dole na jeho úpatí, zelená louka plná květů, která blížíc se k těm svahům, postupně se snižuje, až úplně zmizí v padesátimetrovém závrtu. Po okrajích a na svazích pak květena všech barev, tvarů a vůní a každý z těch malých klenotů opatřen jest ceduličkou z popisem. Takových jsou tu stovky. Procházel jsem po těch stezkách, prohlížel si tu krásu a snažil se zapamatovat si jejich jména. Při cestě okolo závrtu jsem pak zahlédl na kameni již značně vybledlou červenou značku, jak stoupá do příkrého srázu a v představě, že je to cesta po které jsem plánoval jít, vyrazil jsem po ní. Stoupal jsem výš a výš, až jsem se po téměř hodině vyčerpávající chůze ocitl v sedle mezi dvěma vrcholy a po značkách, které jsem nalézal čím dál tím obtížněji, jsem vystoupal, vynoříc se z lesa, na skalnatou stráň, jež pokryta byla mezi masivy nádherně bílých skal, zelenou poduškou vysokých letních trav. Zastavil jsem se těsně pod hřebenem a lehkým traverzem po skalní římse jsem obešel vrchol aby mne následně omráčil pohled dolů. Kopce hor postupně klesající do zelených údolí, nahradila v průhledech jasně modrá hladina mořská a množství malých či větších ostrovů, jež na obzoru, dotýkajíc se již vyjasněné oblohy, tvořily rám tohoto nádherně nepopsatelného obrazu života. Znaven usedl jsem do měkkého travnatého polštáře a snad hodinu tam seděl bez hnutí, nemohouc se té krásy nasytit . Něco tak nádherného se vidí jen párkrát za život ! Po hodině jsem se zvedl a vylezl těch pár desítek metrů na vrchol hory, abych na jejím nejvyšším bodě objevil vrcholovou schránku a u ní nápis Balinovac - 1602 m. Ve chvíli, kdy omámení pocitem dosaženého vrcholu odeznělo, začal jsem si ale uvědomovat, že kopec toho jména na naplánované trase neležel ! Ještě chvíli jsem v paměti marně hledal nějakou souvislost, než jsem zjistil že jsem ztracen v cizích horách, na kilometry daleko od nejbližších stavení a stovky kilometrů od domova !!! Ty pocity byly smíšené, hlavou se mi vzrušeně honily obrazy tras, tak jak jsem si je z mapy pamatoval a zároveň nezadržitelně stoupal adrenalin. Kudy dál ? Nedostanu se někam úplně mimo ? Kdy se vrátím ? Tyto otázky mi vířily hlavou, když jsem si vzpomněl na mobil - navigace ! Jsem zachráněn !!! Pohled do mapy (ještěže jsem si podrobnou mapu ještě doma stáhl) na svou současnou polohu mně ovšem radost neudělal. Ocitl jsem se někde, kde jsem být neměl a cesta k nejbližší turistické značce, jak se dle vrstevnic zdálo, měla býti ještě hodně náročná ! Navíc na mně smutně pomrkávala jedna čárka, ukazující stav baterie, což signalizovalo, že budu muset omezit focení (víš přece jak navigace dokáže vybít baterii za několik desítek minut :( Sestup do údolí, před dalším vrcholem který mne čekal se ukázal býti dosti náročným. Nejprve traverz kousek stranou a potom regulérní horolezecký sestup sedmimetrovou skalní štěrbinou dolů. Přiznám se ti Lauro, že ve mně po těch letech, kdy jsem nelezl, byla jen malá dušička. Následný prostup kamenným mořem, už byl v porovnání s tím sestupem jen výletem do městského parku. Nakonec jsem stanul na dně údolí a vydal se nahoru, na další kopec a stěží viditelná značka mně určila směr na další vrchol jménem Velika Kosa - 1622 m. Nebudu tě už má drahá dále napínat, výstup tou nádhernou horou proběhl už bez dalších obtíží (až na občas docházející dech) a záhy po sestupu do dalšího údolí jsem se ocitl na turistické značce a brzy na to i v cíli své dnešní cesty.

Možná se mne Lauro, jednou, až bude po všem, zeptáš, proč jsem to všechno podstupoval. Proč ty výstupy výš a výš, proč to zdánlivě nesmyslné překonávání překážek a protivenství, jenž mi ta bílá hora připravila. Chtěl jsem jí snad dobýt ? Chtěl jsem jí pokořit ? Chtěl jsem ji vlastnit ? Jak hluboce se v té chvíli budeš mýlit ! Mne nevedlo chtění, ale láska, nevedla mne dokonce ani potřeba jí vlastnit, ale touha po tom, stát se alespoň na malý okamžik její, byť malou a bezvýznamnou součástí. Možná si v tu chvíli řekneš že jsem blázen. A já jím budu rád ! Vždyť který básník není tak trochu bláznem, který poutník není tak trochu snílkem, který dobyvatel není tak trochu otrokem ?

Měj má milá šťastné dny !

 Tvůj F.

...