Na životě mne fascinuje ta nekonečná sinusoida věčných začátků, vzestupů, vrcholů i pádů. Dnes je to město o tisíci duších a zítra vesnice duchů s pár desítkami polorozpadlých ruin. Měl jsem to štěstí část té sinusoidy zahlédnout a stačilo k tomu jen necelých deset let...
Když jsem Paleoperithii navštívil poprvé, byla to doslova a do písmene vesnice duchů. Jeden jakž takž opravený kostel a jedna taverna, vlastně jen střecha na dřevěných sloupech, přitisknutá k drobnému kamennému stavení, fungující zřejmě jen pár měsíců v sezóně. Těšil jsem se na klid a ticho, které se v mých vzpomínkách stalo neodmyslitelnou součástí těch zarostlých ruin. Nedočkal jsem se. Už při příjezdu mne přivítalo plné parkoviště aut a spousta turistů a po tom věčném klidu, jako by se slehla země. Místo jedné maličké taverny hnedle čtyři a všechny plně obsazené - až na úplném konci se krčila ta původní - ta první. Zaslechl jsem zvuk motorů, ohlédnul se, a s údivem jsem sledoval karavanu asi patnácti teréňáků Suzuki Jimny, s otevřenými kapotami, jež se s desítkou turistů prohnaly kdysi tak klidnou vesnicí a za doprovodu hřmotu a rozvířeného prachu zase zmizeli na jedné z prašných cest ! Je to ten vysněný vzestup či pád ? Je to povstání Fénixe z popela nebo jeho definitivní konec ? Myslím že ani jedno, je to jen jedna z vln, která na nekonečné přímce času prochází právě tímto místem. Nezastavoval jsem, šel jsem dál, dál od života, dál od lidí, tam, kde se o kus výš a blíže k horám, přece jen zachoval kousek toho, co jsem měl uloženo ve své paměti. Našel jsem a pak jsem znovu procházel mezi těmi domy a vnímal tu atmosféru starých, zašlých časů. Dobu, kdy lidé před nájezdy dobyvatelů opouštěli svá pobřežní sídla, aby zde v horách, chráněni hradbou nepřístupných kopců, zakládali v kamenité a vyschlé půdě svá první políčka, kopali studny či spíše jen rezervoáry, chytající vodu stékající z hor a na okolních, řídce porostlých svazích chovali všudypřítomné ovce a kozy, žili. Pak přišla doba klidu a míru a oni zase sestupovali z hor do mnohem úrodnějších údolí a na pobřeží a jejich kamenné domy s prejzovovými střechami pomalu ale jistě splývaly s horou. Bájný Fénix ale znovu povstal z popela a dům po domu znovu získává své nové obyvatele a život, alespoň v sezóně, se sem nezadržitelně vrací. Zahlédl jsem střechu s rozdělaným krovem, zahlédl jsem haciendu s pečlivě upravenou zahradu a nádherným domem s terasou se zábradlím s tradičními řeckými sloupy. Zahlédl jsem staré kamenné stavení opravené jen na oko ale pyšnící se velkou cedulí s názvem "taverna". Je tohle to pravé vzkříšení a nebo proměna v něco jiného ? Jak dlouho, kolik let ještě bude trvat, než se toto vzácné místo definitivně promění v jednu z desítek stejných vesnic ve vnitrozemí. Ne nekritizuji ani neobhajuji, je to jen sentimentální povzdech věčného snílka, za obrazem starých časů a osudů, jež se pomalu ale jistě vytrácí a proměňují se v něco, co bude jen v náznacích připomínat tu vzdálenou minulost...
Ještě není pozdě, ještě stále zde naleznete stopy ztraceného času, ještě pořád tu v kamenných stěnách ti vnímavější slyší ozvěny té minulosti. Navštívíte-li nedalekou jeskyni v Loutses a popojedete-li pár kilometrů více na jih, blíž k horám, nezapomeňte navštívit ani toto místo, ještě není pozdě !
Když jsem Paleoperithii navštívil poprvé, byla to doslova a do písmene vesnice duchů. Jeden jakž takž opravený kostel a jedna taverna, vlastně jen střecha na dřevěných sloupech, přitisknutá k drobnému kamennému stavení, fungující zřejmě jen pár měsíců v sezóně. Těšil jsem se na klid a ticho, které se v mých vzpomínkách stalo neodmyslitelnou součástí těch zarostlých ruin. Nedočkal jsem se. Už při příjezdu mne přivítalo plné parkoviště aut a spousta turistů a po tom věčném klidu, jako by se slehla země. Místo jedné maličké taverny hnedle čtyři a všechny plně obsazené - až na úplném konci se krčila ta původní - ta první. Zaslechl jsem zvuk motorů, ohlédnul se, a s údivem jsem sledoval karavanu asi patnácti teréňáků Suzuki Jimny, s otevřenými kapotami, jež se s desítkou turistů prohnaly kdysi tak klidnou vesnicí a za doprovodu hřmotu a rozvířeného prachu zase zmizeli na jedné z prašných cest ! Je to ten vysněný vzestup či pád ? Je to povstání Fénixe z popela nebo jeho definitivní konec ? Myslím že ani jedno, je to jen jedna z vln, která na nekonečné přímce času prochází právě tímto místem. Nezastavoval jsem, šel jsem dál, dál od života, dál od lidí, tam, kde se o kus výš a blíže k horám, přece jen zachoval kousek toho, co jsem měl uloženo ve své paměti. Našel jsem a pak jsem znovu procházel mezi těmi domy a vnímal tu atmosféru starých, zašlých časů. Dobu, kdy lidé před nájezdy dobyvatelů opouštěli svá pobřežní sídla, aby zde v horách, chráněni hradbou nepřístupných kopců, zakládali v kamenité a vyschlé půdě svá první políčka, kopali studny či spíše jen rezervoáry, chytající vodu stékající z hor a na okolních, řídce porostlých svazích chovali všudypřítomné ovce a kozy, žili. Pak přišla doba klidu a míru a oni zase sestupovali z hor do mnohem úrodnějších údolí a na pobřeží a jejich kamenné domy s prejzovovými střechami pomalu ale jistě splývaly s horou. Bájný Fénix ale znovu povstal z popela a dům po domu znovu získává své nové obyvatele a život, alespoň v sezóně, se sem nezadržitelně vrací. Zahlédl jsem střechu s rozdělaným krovem, zahlédl jsem haciendu s pečlivě upravenou zahradu a nádherným domem s terasou se zábradlím s tradičními řeckými sloupy. Zahlédl jsem staré kamenné stavení opravené jen na oko ale pyšnící se velkou cedulí s názvem "taverna". Je tohle to pravé vzkříšení a nebo proměna v něco jiného ? Jak dlouho, kolik let ještě bude trvat, než se toto vzácné místo definitivně promění v jednu z desítek stejných vesnic ve vnitrozemí. Ne nekritizuji ani neobhajuji, je to jen sentimentální povzdech věčného snílka, za obrazem starých časů a osudů, jež se pomalu ale jistě vytrácí a proměňují se v něco, co bude jen v náznacích připomínat tu vzdálenou minulost...
Ještě není pozdě, ještě stále zde naleznete stopy ztraceného času, ještě pořád tu v kamenných stěnách ti vnímavější slyší ozvěny té minulosti. Navštívíte-li nedalekou jeskyni v Loutses a popojedete-li pár kilometrů více na jih, blíž k horám, nezapomeňte navštívit ani toto místo, ještě není pozdě !
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.