K Pustině a dál, část čtvrtá - Hůrka

Začátkem osmnáctého století bylo v Hurtkenthalu  živo. Česká huť rodiny Hafenbrädlů prosperovala a tak byla nedaleko Hůreckého vrchu roku 1766 založena nová sklárna, kolem níž se začala rozrůstat osada. Původní domy a huť pak dostaly jmého Althurkenthal. Léta ubíhala a hůrecká sklárna se stala jednou z největších v Rakousko-Uhersku. Roku 1789 dal Ignác Hafenbrädl v obci postavit kostel zasvěcený sv. Vincenci Ferrerskému. Později (1820) pak byla nedaleko vystavěna hřbitovní kaple sv. Kříže, která sloužila jako hrobka sklářských rodin Abelů a Hafenbrändlů. Byl zde pohřben i otec spisovatele Karla Klostermanna, Josef Klostermann.V Hůrkách kromě skláren a obytných budov stával zámeček, Turecký dům, hotel U jezera Laka, hostinec, pošta, dva mlýny a lesovna. Často se tu stavovali obchodníci putující po stezce z Bavor a Hůrka se v těch chvílích stávala centrem umění a kultury. Nebylo nijak nezvyklé, když se nad korunami stromů neprostupného hvozdu nesly tóny klavíru, zpěvu a Turecký dům ožíval tancem a veselím. Nic dobrého však netrvá věčně a tak se i tady karta musela jednou obrátit...

Píše se rok 1953 a domy Hůrky jeden po druhém mizí pod pásy buldozeru. Nakonec je odstřelen a srovnán se zemí i kostel. Krajina osiřela a nad místy, kde žily a pracovaly stovky obyvatel se rozhostilo  ticho. Ticho bývá dobré, znamená klid, pokoru a smíření, ale to dnešní bylo něčím zlověstné. Blížilo se už k polednímu  jednoho z mála krásných podzimních dní, když se nad místem, kde kdysi vládl tak čilý život rozlehl zvuk motoru auta a z něho vyskákalo, ozbrojeno samopaly, šest vojáků a jejich velitel. Jdouce vedle sebe, posíleni alkoholem, blížili se ke kapli, která poslední ze vsi jako memento časů minulých zůstala stát. Jejich úkol byl jasný: Vyklidit kapli, aby se mohla státi dělostřeleckou pozorovatelnou. Interiér kaple vzal za své rychle a nepomohly ani modlitby, jež se tu za staletí, skryty v temných koutech, nashromáždily. Obrazy svatých skončily na zemi pod podrážkami těžkých vojenských bot, lavice, nástěnné malby ba dokonce i oltář vzaly za své při tom barbarském útoku a stejně jako sochy svatých skončily venku...Hromada znesvěcených relikvií před kaplí pomalu rostla a euforie živená alkoholem vzrůstala...

Jeden z vojáků sestoupil pak po dřevěném schodišti dolů a prudkým náporem se opřel do dveří krypty, umístěné pod podlahou kaple. Těžké dubové dveře ale nepovolily. Ty prastaré dveře, chránící minulost a vzpomínky se vzepřely a nepovolily ! Snad duše pochovaných zde sklářů se zapřely z druhé strany veřejí, aby ochránily to, co generacím Abelů a Hafenbrändlů tak svaté bylo . Několika ranám těžkého trámu  přinesenému odněkud z venčí však nemohly odolat dveře, ani strážní andělé, jež je zevnitř chránili. Kované panty povolily a ony se s rachotem zřítily k zemi. Dobyvatelům se v tu chvíli naskytl ohromující pohled. Těžké olověné rakve se skleněnými víky umístěné pod klenutým stropem ve dvou řadách vedle sebe a ve dvou řadách nad sebou se táhly kolem stěn a v nich podivuhodně zachovalá těla, která jako by snad teprve včera usnula věčným spánkem spravedlivých, s rostoucím údivem zírala do tváří těch barbarů. Muži z rodiny majitelů skláren odpočívali tu vedle svých synů, manželek a dcer, jež zdobeny drahými šperky a oblečeny v nádherných šatech snily tu svůj věčný sen. 

První skleněné víko se na tisíc kousků roztříštilo až nezvykle snadno a další je rychle následovala. Ruce těch netvorů pak braly ty křehké schránky dušemi navždy opuštěných  těl a vlekouc je ven do zelené trávy, pokřikovaly na ně již notně se pletoucími jazyky. "Mysleli jste, že žít budete věčně ? Nebudete !" Postavy těch neznabohů pak objímajíc mumie žen a dívek,  začali s nimi potácivě tančit nechutný tanec smrti. Netuším, co v tu chvíli cítily ty duše zemřelých na nebesích, ani to, co říkaly hrůzou a bezmocí vytřeštěné oči kolemjdoucích lesních dělníků. Možná se modlily a možná křičely k pánu Bohu, ale on v té přetěžké chvíli  mlčel.  !!!

Bylo dokonáno ! Ale oni se znovu chopili těch nebohých těl a opírajíc je o zeď přilehlého hřbitova, postavili se proti nim, zamířili své samopaly a...

Tisíce slov a příběhů se v tom pekelném ohňostroji rozletělo do všech kopců i údolí, Bohem v té chvíli opuštěné Šumavy a tisíce výkřiků se odrážejíc ozvěnou od okolních kopců vracelo zpět. Tisíce otčenášů přehlušilo v tu chvíli i svistot kulek, nemilosrdně ničících to poslední, co zbylo. A nastalo ticho - zlověstné, nepřátelské ticho, stejné, jako když se ve chvíli Kristovy smrti roztrhla chrámová opona... To ticho křičelo, to ticho žalovalo, to ticho nenávidělo a odpouštělo zároveň. To ticho nakonec, stejně jako blížící se noc, přikrylo milosrdně i nelidské výbuchy smíchu a zvuk motoru vzdalujícího se auta...

Bůh je spravedlivý a jeho mlýny melou pomalu ale jistě - nikdo neví, kdy přijde čas Jeho odplaty a kdy sám bude muset vzdorovat nabobtnalému zlu, které sám kdysi zasel. Uběhlo jen pár týdnů, když tělo velitele oné skupiny, při odpalu jednoho z domů, roztrhala výbušnina. A měl přitom štěstí, když jeho šest druhů začala za půl roku sžírat záhadná nemoc a oni, svíjejíce se v ukrutných bolestech, opustili bez rozhřešení tento svět...

 Fantazie, skutečnost ? Kdo ví ? Jisté však je, že kousek toho zla je ukryt v každém z nás a je jen na nás, jestli mu naplno otevřeme stavidla a nebo ho s Boží pomocí nemilosrdně zardousíme...