Touha... (Desire)

Nespěchej a naslouchej, příběh už začal...

Bezesná noc - kolik takových už přešlo. Nemůžu spát a mé myšlenky, ač je stále potlačuji, se znovu a znovu vrací k tobě. Vidím tvou tvář když usínám, když se budím, ve zpětném zrcátku auta a dokonce při čekání ve frontě v supermarketu. Jsem malátná, bez šťávy - stále jen unavená. Svět okolo sebe vnímám jako přes černý závoj. Proč se necítím svobodná - zbavená pout - proč nemám chuť zase žít ?

Kolik dnů uběhlo od chvíle, kdy jsem za sebou zavřela dveře a klíč nechala na kuchyňském stole - přesně dvacet pět - dvacet pět dnů smutku, prázdnoty, nedospaných nocí...Ležím sama, počítám ty dny prázdnoty a cítím znovu na svém těle  dotyky tvých dlaní, na svých ústech chuť tvých rtů a to zvláštní chvění v podbřišku. Cítím, jak mne hladíš ve vlasech, líbáš má víčka a když po milování slastnou únavou přivírám oči , tiše mi zpíváš - bože jak mi chybí tvůj hlas !!! Proč to vše nezmizelo spolu s mým odchodem ? Proč toužím odejít a zároveň tě objímat ? Netuším...

Chybíš mi, každý den, každou prokletou minutu od chvíle, kdy jsem se probudil sám - chybí mi tvá slova, tvůj dech, tvůj bezstarostný, zamilovaný smích. Kam to všechno zmizelo - kde se stala chyba ? Den co den s východem slunce vidím tvou tvář, den co den slyším tvé tiché kroky jak se ráno plížíš do kuchyně. Každé ráno vidím tvůj kartáček, stále ještě rozčepýřený v koupelně na umyvadle a cítím tvou vůni - kde se jen ukrývá ?  Nejhorší jsou večery - tvá přítomnost v mém nitru je tak hmatatelná,  že bych tě snad mohl vzít do dlaní a hladit tě a líbat a cítit to slastné chvění. A pokaždé když už mám pocit, že tě pevně držím v objetí, zjištuju že objímám jen prázdno. Prázdno v prázdném pokoji, prázdném světě. Chybí šťáva, chybí chuť, nejraději bych pořád jen spal - alespoň, že ty sny jsou  tak milosrdné...

Ulice je zrádná, nikdy nevíš koho potkáš a kdo potká tebe. Uvidím tě  první a místo toho, abych se tiše vypařila, ztuhnu jako ta kamenná socha Venuše vedle v parku. A pak se setkají naše oči a kámen se celý rozezní . Zrychluje se tep i dech a cítím , jak mne zalévá ruměnec - zahrabaná sto metrů pod zemí , stejně bych měla pocit, že je vidět. "Ahoj" zazní z tvých úst tiše, ale z mého nitra vyjde jen vzdech...Stojíme jako tragické sousoší, svázáni navždy svými pohledy. Odtrhnout se nejde, útěk je nemožný, kam taky utíkat, když srdce velí vpřed. Musím, musím to dokázat ! Jen nedat najevo jak mi chybíš - to by byl konec ! Pomalu odvracím zrak, skláním hlavu a krůček po krůčku se vzdaluji. Jen se neohlédnout, jen se neohlédnout !!!


Den jako každý jiný - jsem jak v mátohách a jdu ulicí, vlastně ani nevím kam. Zastavím se na přechodu, jak na mě ten červený paňák křičí "stůj " ! V hlavě se mi honí kde co a já vůbec nevnímám svět kolem sebe, světla, hlasy, hluk ulice, vše se slévá do jedné velké šedivé kakofonie. Z ničeho nic se probírám a cítím něčí pohled na svých bedrech. Pomalu se otáčím a najednou ti hledím do očí. Jsem lapen ! Není úniku - všechny ty hradby, které jsem tak pracně stavěl a co mne měly chránit před bolestí se najednou hroutí jak domeček z karet a bolest udeří s plnou silou ! Ty ! Má láska, můj život, a dnes i má prázdnota. V krku sucho a tiché "ahoj" se spíš proplíží rty než zazní z úst. Ty mlčíš a já jen vidím, jak se ti zvedá a klesá hruď. Mlčíš, skláníš hlavu, otáčíš se a pomalu odcházíš. Za tebou spoušť , stržené hradby a bolest jenž troubí do útoku !!!

Ohlédnout se ! Jen na malý okamžik zahlédnout tvou postavu, tu co ji znám z dlouhých dotyků a polibků, z života s tebou a v tobě. Kolika cestami tvého těla se mé ruce ubíraly, aby vždy nakonec s neomylnou jistotou nalezly ten neklidný objekt mé touhy a kolika polibky bývaly ty cesty vydlážděny. Zapomněla jsem už jak voníš - jak jsem jen mohla ! Alespoň na chvíli si připomenout tu vůni chvějícího se těla ! Nesmím, nesmím se otočit ! Zavírám oči a propadám se do vírů snů. Stojím na cestě, otáčím se a vidím jak stále stojíš na svém místě a ve tvých očích se zračí ta největší bolest jakou jsem kdy viděla. Vzdávám to ! Bílé vlajky vyvěšeny a dvě postavy které se k sobě blíží rychlostí vichřice . Vzpomínám si na to jen mlhavě - teplo mámina objetí - ten samý pocit zažívám, když ti s posledních sil padám do náruče. Jsem kotě - choulím se do klubíčka a tvář, po které se kutálí velké slzy, zabořím do tvé hrudi. A stejně  jako to vystrašené kotě v bezpečí  tvé náruče, začínám tiše příst...

Stojím jak svázaný a vlny bolesti útočí s plnou silou - šípy se zabodávají do hrudi a něčí krutá ruka s nimi otáčí v ranách. Bolí ! Strašně to bolí ! Přes oči mi padá mlha a vědomí se milosrdně vrací do snu...Ležím vedle tebe a tvé vlasy rozhozené jen tak zbůhdarma na polštáři jemně šimrají. Natahuji ruku a tápám ve tmách až nacházím to něžné měkké, co se spolu s tvým dechem zvedá a klesá. Cítím jak se chvěješ a mé ruce se znovu vydávají objevovat ta věčná tajemství tisíckrát už vyšlapaných cest na vrcholky hor i do hlubin údolí. Letmé polibky na řasy zavřených očí a vůně tvé kůže - Light Blue Dolce Gabbana ? Jsem téměř tebou a ty jsi mnou, když se probírám. Otevírám oči a jsi tam ty - ladná postava, rozevláté vlasy a hlava, která se pomalu otáčí. A ty oči - dva safíry pohozené v písku ! Utíkám, cítím jak běžím za svým snem a on běží ke mně. Objetí ! Svírám tě jako tisíckrát za ten poslední měsíc, ale tentokráte necítím jen prázdno - prázdno pokoje, prázdno v duši. Cítím tebe  - chvěješ se a  s hlavou zabořenou do mé hrudi tiše vrníš ! Hladím tě a ty dýcháš, líbáš, jseš !!! 

Všechny viny světa jsou dávno promlčeny a my ruku v ruce kráčíme po cestě domů ...