K Pustině a dál, část poslední - Laka

Proč vlastně psát ty smutné příběhy, proč vzbuzovat emoce a proč vlastně pak při čtení cítit to chvění u srdce. Možná proto, že k tobě patří, Šumavo. Možná právě ten těžký život v horských údolích, ale i na vrcholcích hor a náhorních rovinách je příčinou tvé neskonalé krásy a právě ty mlhou spoutané, pošmourné dny podtrhují to krásné, co se za slunečných dnů zjevuje jen v náznacích...

Čas se nachýlil k večeru a zamračený den dával vyniknouti nepřekonatelně nádherné barevné paletě smíchané z odstínů odrostlé trávy a podzimního listí, jež se s hebounkým pohupováním, s každým zafoukáním větru, snášelo z vrcholů stromů dolů k zemi. S každým lipovým a javorovým listem  se ale snášela dolů i mlha, ta neprostupná a tajemná vládkyně hůreckého hvozdu. Spolu s mlhou krajinu zahalilo i ticho. Ticho smířlivé, ticho před bouří, ticho posvátné. Z nebeských výšin se zprvu nesměle, ale v každém dalším okamžiku vždy silněji začaly snášet první kapky deště. Kateřina, dcera sedláka z Hohenstocku, jehož několik domů se tísnilo na svazích stejnojmenné hory byla s vozem a dvěma koňmi hostem na Hurkenthalu. Poté co vyřídila některé věci pracovní, do řeči se dala s místní paní a jejími dcerami. Rod Abele na Hůrce sídlící, byl svou pohostinnostní znám široko daleko a tak sem jezdila ráda. Jak by také ne, když mladé srdce dívčino toužilo zvěděti i něco víc než zaslechnouti mohlo v rozhovorech doma, na statku sevřeném divokým, neprostupným hvozdem. Tady na Hurkenthalu měla možnost nahlédnouti do světa tak jiného a odlišného. Světa, jehož hranice nebyly vytýčeny hranicí nejbližšího lesa a zdivočelých podzimních potoků. Do světa klavírních tónů, do světa obrazů a cizokrajných koberců. Do světa šatů a střevíců šitých na míru podle poslední francouzské módy. Jak by se jim mohly rovnat tvrdé dřeváky srovnané doma na zápraží, jak prostince vedle nich vypadala suknice a zástěra jíž nosila doma na Hohenstocku. Tu kulturní převahu jí však domácí paní ani její dcery nikdy nedaly znát - naopak, ač potomci francouzského šlechtického rodu a majitelky zdejších, po celé Evropě ba i ve světě vyhlášených skláren, vždy s ní jednaly jako rovný s rovným. Za to jim Kateřina, v níž ještě dřímala hrdost starých králováků, byla  vděčna a byla jim vždy věrnou přítelkyní. Slova plynula jako voda v Drozdím potoce a jí bylo v zámečku, v sálku vyhřátém krbem s doutnajícími poleny tak dobře. Čas však plynul, stejně jako ta voda neúprosně dál a tak, přestože tu chvíli všechny čtyři ženy oddalovaly co to šlo, nastal čas odjezdu. Kateřina usedla na kozlík vozu a spřežení se pomalu vydalo podél jezerního potoka vzhůru k domovu. Cesta alejí z lip a javorů ubíhala dobře i přes hustou mlhu a sílící vítr a déšt. Tihle strážci cesty, zasazeni zde snad před stoletím, byli spolehlivými průvodci a vyvolávali pocit bezpečí stejný, jako kapuce pláště stažená hluboko do čela. S prvními stromy lesa se však spustila vichřice a přes mlhu a proudy deště již nebylo vidět na krok. Kateřina ale strachu neznala - byla dítě Šumavy a vůz i spřežení uměla na lesních cestách ovládat skvěle. Poposedla na kozlíku, práskla bičem a pomalu ale jistě se prodírala tou slotou k domovu... 

Blesk který znenadání udeřil v bezprostřední blízkosti cesty by jistě nic neznamenal, kdyby se nesplašili koně a táhnouc pak za sebou vůz i s oslepenou dívkou, nevyrazili do neznáma. Rozcestí k Hohenstocku proletěli tryskem, aniž by ho zpozorovali a ač na krok viděti nebylo, pokračovali v té šílené jízdě stále dál. Kateřina se probrala o hodnou chvíli později a zděšena, snažila se všemožně splašené koně zklidnit a možná by se jí to i podařilo, kdyby jí Bůh dopřál více času. V okamžiku, kdy se koňská kopyta dotkla neklidné jezerní hladiny však již bylo pozdě. Koně se ještě chvíli snažili plavat, ale těžký vůz je neúprosně táhnul ke dnu. Kateřina v poslední chvíli seskočila z vozu do vody a snad by i doplavala ke břehu a zachránila se, kdyby se jí noha nezamotala do postraňků. Bojovala s tím rozbouřeným vodním živlem statečně, její ruce se snažily nohu uvolnit ze spleti napjatých kožených řemenů a ona zaklánějíc hlavu dozadu znovu a znovu marně lapala  po dechu ! Že je konec pochopila teprve ve chvíli, kdy se poprvé nadechla studené zkalené vody! Tolik chtěla dýchat, tolik chtěla žít !!! Neúprosný osud byl však mocnější !!! Před jejíma mladýma očima se v té poslední sekundě promítl celý její život od dětství v dřevěné kolébce až do slasti prvních kradmých polibků. Všechny ty chvíle strávené v nekonečném hvozdu šumavském, na sluncem prozářených pasekách a zelených loukách plných horských květin. Teď byla na konci a její mysl, jen těsně před tím, než se vydala na cestu k Bohu, rozpoznala jméno svého mokrého hrobu :

...LAKA !...

Uběhla léta a v jezeře, jehož vody už dávno nepoháněly brusírnu skla na Jezerním potoce se objevil nový život - kačky - možná jako vzpomínka na dávno zapomenutý příběh, možná jako výraz věčného koloběhu života. Ze břehu jezera zmizel hotel a posléze, při kůrovcové kalamitě i stromy. Ale život se zastavit nedá. Na zbytcích toho života starého vyrůstá nový... Řekněte Drozdímu potoku, aby zastavil své vody - neposlechne vás a dál si vesele bude bublat svou. Řekněte větru, ať zastaví svůj chladivý dech a on vám v rozpustilém víru radosti rozcuchá vlasy. Řekněte hoře, ať vám povypráví všechny ty příběhy, jichž se stala svědkem a ona bude mlčet dál. Ale ty příběhy přesto nezmizely - stále tady jsou, jsou schovány pod poduškami vřesu, pod kameny a v kořenech stromů a dokonce i pod lehce zvlněnou hladinou dnes již opuštěného jezera...

 Má dnešní cesta po tajemných místech šumavských končí, ale nekončí se život sám. Vždy se budu vracet zpět a horlivě v knihách pamětníků vyhledávat ta ztracená dědictví mé Šumavy. Ty příběhy mne totiž vtahují do obrazu jejího života a umožňují mi lépe chápat souvislosti a smysl. Když pak zavřu oči, jasně vidím kouř těch dřevěných stavení, co zmizela v hlubinách věků, znovu slyším klokotat život a točit se kola brusíren. Znovu vidím ty mozolnaté ruce sklářů, jejichž bohulibé dílo rozeseto jest po všech kontinentech světa. A možná se tím taky stávám její současností i budoucností a jednou snad k těm příběhům, ukrytých pod ohlazenými kameny tajemné Křemelné, přidám i ten svůj...

Epilog...

Cesta končí, aby nová mohla začít a ve chvílích, kdy dech nestačí a tělo strádá únavou, nepřiznej nikdy svou slabost ! Prostě se natáhni do měkké podušky z trávy rozestlané všude okolo cest a ukládej zasněně do digitální paměti obrazy toho pomíjivého života. A pak možná ucítíš, jak se stáváš součástí toho bohulibého kraje, ucítíš jak jsi vtahován do jeho obrazu a on zase vstupuje do příběhů tvých... A v těch příbězích pak, stejně jako já, poznáš i ji. Ženu s větrem rozfoukanou hřívou sluncem zbarvených vlasů a laskavýma očima z modré oblohy. Ženu milující a konejšící, jež ve své mnohotvárnosti umí být i krutá. Ženu s postavou laně a pohyby jezerních vln. Ženu s tajuplným jménem, jíž roky přidávají na kráse...

Šumavu