Dopisy Lauře... Krušičko (Letters to Laura)

Drahá Lauro...

Děkuji za písmenka, začínal jsem mít o tebe strach a tak mne moc potěšila zpráva, že jsi v pořádku a děláš to, co máš tak ráda. Já vím, prázdniny jsou prázdniny a i ty jednou, stejně jako všechno, skončí. Ale na jejich konci, kdy se vrátíš z venkova zpět, budeš silnější a taky plná energie. Zase budeš mít sílu žít svůj život podle svých představ a rozdávat to dobré co máš v srdci lidem okolo sebe...

Já byl po té minulé cestě k jezerům Plitvička trochu unaven z toho množství lidí a tak jsem si večer sedl k mapě a jen tak hledal místo, kde bych byl alespoň na jeden den úplně sám. Zaujal mne modrý ovál jezera ve vnitrozemí na okraji pohoří Velebity. Pak jsem ještě hledal nějaké informace a zjistil jsem, že se jedná o přehradu Krušičko. "To bude to pravé místo pro mne ", řekl jsem si a ráno taky vyrazil. Jel jsem na jih od města Senj a v městečku Sveti Juraj jsem odbočil na cestu plnou serpentin nahoru do hor. Sveti Juraj je ti zvláštní místo, všude kolem se k nebi šplhají kopce skal a kamení (jeden z nich dokonce z moře přímo proti přístavu) a chvílemi máš pocit, jako by si se ocitla někde v Gíze či v Údolí Králů, jen ten písek zde nahradilo to všudypřítomné, sluncem rozpálené, kamení. Nahoře v horském sedle jsem pak projížděl osadou Krasno. Velká pila jako by nějakým kouzlem proměnila tenhle kus náhorní planiny. Nové domy, upravené okolí, bylo vidět, že zde lidé mají práci a taky vztah k tomuto vskutku krásnému místu. Další cesta mne vedla kousek níž a pak cestami, které čím dál víc připomínaly cesty lesní, směrem k horskému údolí blíže k jezeru. Cestou lesem (několik kilometrů) mne zaujala velká cedule "oblast lovu medvědů". Ta mne opravdu pobavila - medvědi ! Dokážeš si to představit ? Jedeš po cestě a najednou před tebou sedí huňáč a cpe se medem :). Neuvěřitelná představa pro člověka z kraje, kde byl poslední medvěd zastřelen roku 1856, tedy před sto šedesáti lety ! Já vím, trochu zveličuji, ale to je spíše ten básník ve mně než já samotný, vždyť mne znáš. Cesta vedla dál a vesnice už zase začínaly dostávat ten kolorit opuštěnosti a chudoby. Sem určitě žádný turista nezavítal už léta - kde by se taky našel blázen, který hledá samotu uprostřed prázdninového Chorvatska že ? No vidíš a přece se jeden našel ! Parkoviště u vstupu do areálu hydroelektrárny zelo, až na dva vozy, prázdnotou a tak jsem se vydal okolo závory dovnitř. Hlídač mi pak ukázal na lesní cestu která vedla stranou a já se po ní vypravil. Po několika stech metrech jsem byl na místě. Modrá hladina jezera sevřená mezi kopci mi v tu chvíli připadala jako nějaký zapomenutý ráj. Voda čistá tak, že bys ztracenou náušnici uviděla i ve třímetrové hloubce, všude ticho, klid, harmonie...Snažím se popsat nepopsatelné a tolik, tolik mne mrzí že jsi v tu chvíli nemohla stát vedle mne. Ponořil jsem se do té průzračné vody a téměř do úplného vyčerpání plaval. Chvílemi jsem se obracel na znak a mlčky pozoroval  beránky oblaků, jež se líně honily po azurové obloze a chvílemi zase pozoroval malé víry jež se tvořily za mými pažemí pokaždé, když jsem zabral. Musel bych žít a psát ještě desítky let, abych dokázal popsat tu nádheru a stejně by to nejspíš bylo málo. Unavený jsem doplaval ke břehu, sedl si na skálu a nohama jen tak čachtal ve vodě. A v tom, jakoby na povel, zvedlo se ode dna hejno malých rybek a začaly zkoumat, cože to za vetřelce narušilo jejich posvátný klid. Já seděl a mlčky koukal jak se o mne otírají a uždibují malinkaté kousky staré kůže z mých nohou. Byla to legrace. Trochu jsem se pohnul a ony se rozprchly, zůstal jsem jen chvilinku v klidu a byly tu zase. Tak jsem seděl, fotil je a bylo mi krásně -  já a mé roztančené hejno vodních víl... Seděl jsem tak dlouho, až mi nemilosrdné slunce začalo záda obarvovat do ruda a tak jsem se vydal na ústup do stínu lesa - já blázen si nevzal opalovací krém, ale stejně, kdo by mi tady, uprostřed nekonečné samoty, ty záda namazal ? Vydržel bych tu meditovat týdny, měsíce, ale vrátit bych se jednou stejně musel. Oblékl jsem se a vyrazil na cestu zpět. Tam jsem taky objevil to nádherné údolí, s řádkami políček, které obklopeno skalami a kopci připomínalo ráj. Sedl jsem si nahoře, nad cestu na svah a nemohl jsem se vynadívat. Sedím, mlčím a v tom uslyším zvuk traktoru a vskutku. Nahoru, cestou do kopce, se plahočí stařičký traktůrek s vlekem plným sena. To seno leží na té maličkaté korbě jako obrovská houba a zabírajíc skoro celou cestu, pohupuje se, svázáno páskami, v nějakém prapodivném rytmu té silnice sem a tam. V tom traktůrku sedí za volantem otec a dole na podlaze, klimbajíc nohama mezi předním a zadním kolem jeho dcera. A pak se stalo něco, co jsem nečekal - přistihl jsem se, že jim celý rozesmátý mávám a oni se smějí a mávají zase mně. Taková vzácná chvilka nonverbální komunikace ! Neřekli jsme si ani jediné slovo a přesto bylo cítit jak nás vzájemně naše přítomnost těší. Bylo to tolik podobné náhodným setkáním s tebou, sedíme, mlčky si koukáme do očí a přesto si rozumíme a naše srdce k sobě navzájem tiše hovoří...Byl to krásný den a jeho symbolem se mi stal racek sedící na kříži na kopci nad Svetim Jurajem. Seděl si tam, jako by se ho vůbec netýkal ten život dole. 

Seděl na vrcholku toho kříže i ve chvíli, kdy jsem se přiblížil skoro na pět metrů, aby mi pak z ničeho nic zamával křídly a s vítězným pokřikem zamířil k obloze. A já letěl v tu chvíli s ním. Nabral jsem výšku a najednou už pode mnou nebylo moře ani ostrovy ani hory, byla pode mnou kytkami zkrášlená zahrada, nakrátko posečený trávník a bazén tvých rodičů. A byla jsi tam i ty  a já ti mával křídly a křičel ptačím nářečím jak šťastný jsem že jsi a ty jsi se smála a v očích jsem ti četl, tu nikdy nevyslovenou větu, jak šťastná jsi  že jsem !

Den se chýlí ke svému konci a svíčka blikotavě vítá půlnoc. Buď šťastná má milá !

Tvůj ...F.

...